Papež se chce smířit s "lefébvristy"

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007

I mezi křesťany jsou fundamentalisté. Ten název si původně vysloužili právě někteří z nich. Přesněji: jisté kruhy konzervativních protestantů v USA, kteří odmítli nejen Darwinovu, ale jakoukoli evoluční teorii a trvají na doslovném výkladu dějin Stvoření podle textu První knihy Mojžíšovy. – Pojem fundamentalismu se časem rozšířil. Znamená důraz na původnost, na základy (fundamenta), ale jaksi se tím rozumí odmítání všeho dalšího, co nelze s oněmi základy přímo ztotožnit. Tím se stává pojem fundamentalismu nepřesným. Neměl by se jím označovat např. důraz na základy tam, kde upadají v zapomnění (i když se tak někdy děje). Jde tedy o termín mnohoznačný, který se v polemickém zápalu může stát i osočením.
V katolickém prostředí se dnes tímto termínem označuje postoj, jehož konzervatismus je dán vztahem jeho stoupenců k poslednímu koncilu. Ten, jak známo, vnesl do církve nepokoj, neboť u mnohých věřících otřásl prožitkem jejich katolické identity, vypracovaným v dobách předkoncilních. Otřes mnohde vyústil v uvolnění církevní kázně, ba i v odpadlictví. Negací tohoto trendu byla snaha opačná: přimknout se k základům, které se pojednou jevily jako ohrožené. Svým způsobem to byla pochopitelná reakce.
Radikálním způsobem vyjádřil tento postoj frankošvýcarský arcibiskup Marcel Lefébvre. Ten odmítl koncil jako takový a začal pečovat (podle svého) o údajné zdravé jádro církve, koncilním procesem „nenarušené“. Založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Tak se stal schizmatikem, což potvrdil zejména tím, že navzdory varovnému naléhání Svatého stolce začal světit biskupy, což automaticky znamenalo jeho exkomunikaci.
Lefébvrova schizmatická sekta má nejvíc stoupenců ve Francii, a to mezi kněžími, řeholníky, seminaristy i laiky. Jinde jsou méně početní. Exkomunikací ztratili sjednocení s Římem, ale těší se určitým sympatiím katolíků, kteří se sice nevyjadřují tak radikálně, ale mají obavy o osud katolictví, hrozí se jeho „rozpuštění“ v neurčitosti (takto vnímají ekumenismus), jeho podlehnutí liberalismu apod. Starost o pravověrnost vyjadřují také snahou o návrat před liturgickou reformu, tj. k „tridentinské“ mši. U nás se tyto obavy – kromě jiných motivů – promítly i do někdejších sporů o pražskou teologickou fakultu. V katolické církvi vždycky panovalo jisté napětí mezi směřováním konzervativním a progresivním. A církev vždy usilovala o jeho vyváženou syntézu. „Lefébvristé“ a jejich sympatizanti působí (ve svém dosahu), že se toto napětí mění v polarizaci, která se může stát – a někdy se i stává – nesnadno řešitelným konfliktem. Ve snaze snížit toto napětí zřídil Svatý stolec už v roce 1988 komisi Ecclesia Dei, která usiluje o dialog s „lefébvristy“. Ten podle všeho není snadný. Benedikt XVI. se – podle agentury Catholic World News – rozhodl pro další vstřícný krok: chce usnadnit přístup k předkoncilní liturgii. Sloužení „tridentinské“ mše bylo možné i dosud, ale vyžadovalo zvláštní povolení místního biskupa. Po vydání příslušného Motu Proprio má mít tuto pravomoc každý kněz. Ritus pokoncilní (Novus Ordo) v místním jazyce i ten starší latinský („tridentinský“) budou v západní církvi stejně hodnotné. Někteří francouzští biskupové mají k chystanému opatření výhrady. Např. Mons. Pierre Raffin (Metz) se obává, že koexistence dvou ritů může narušit jednotu církve. Jiní tyto obavy nesdílejí. Všichni (včetně Svatého stolce) však zdůrazňují, že závěry posledního koncilu tím nejsou zpochybněny. Jde očividně o vnitřní záležitost katolické církve a lze doufat, že její vliv na ekumenické snažení nebude nepříznivý. Papežova iniciativa je však dokladem, že recepce Druhého vatikánského koncilu (jeho „strávení“) není dosud hotovou věcí, zejména v zemích jako Francie, USA, Německo aj. Ani naše česká církev není prosta napětí mezi tradicionalismem (resp. konzervatismem) a progresismem (liberalismem), ale perzekuce za bývalého režimu byla zkušeností, která nás poučila o hodnotě jednoty i autority. Schizmatickému (sektářskému) horlení propadli jen jednotlivci nebo malé skupinky. Nezřídka šlo o izolovaný generační problém, o nepřizpůsobivost. Nezaznamenali jsme u nás takové uvolnění „liturgické kázně“ jako v některých západních zemích. Možnost slavit „tridentinskou“ mši uvítají asi nemnozí – především pro jinak politováníhodný úpadek vzdělanosti (včetně znalosti latiny).
Snaha Benedikta XVI. o smír je dokladem hluboké proměny církve, která už nekaceřuje, nevyslovuje svá anatémata, ale usiluje o smír. Je to posun od diskriminace k integraci ve smyslu „aby všichni jedno byli“. Pro svět, který se křesťanství vzdaluje, je nejednota křesťanů pohoršením číslo jedna.
pp Sdílet článek na: 

Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay