Papež Pius XII. - diplomat, učitel a pastýř

Vydání: 2008/42 Pontifikát Pia XII., 14.10.2008, Autor: Martin T. Zikmund

V Eugeniu Pacellim byl zvolen římským biskupem rodilý Říman. Tomuto jemnému, noblesnímu a klasicky vzdělanému muži bylo dáno čelit dvěma barbarským režimům. Do papežské služby byl Pius XII. uveden 12. března 1939 (tři dny před okupací Československa, kterou nikdy neuznal), tj. v roce, kdy byla v Evropě rozpoutána druhá světová válka. Jeho pontifikát se uzavřel v čase, kdy nad světem znovu visela hrozba světové války, tentokrát mezi jadernými velmocemi. Stalo se tak před 50 lety – Pius XII. zemřel 9. října 1958.

Jednou přinesl vatikánský zahradník Piu XII. zraněného ptáčka, neboť věděl o papežově lásce k přírodě a ke zvířatům. Papež se ptáčka ujal, krmil ho, ošetřoval, pojmenoval a nechal si ho ve svém bytě. Ačkoli byl dosud zvyklý jíst sám, při jídle ptáčka obvykle pouštěl z klece a ten mu často při stolování seděl na rameně. Tato epizoda ze života „andělského pastýře“ (jak byl Pius XII. často nazýván) jej docela výstižně charakterizuje. Uprostřed nejtěžší tmy evropských dějin – v dobách nacistických a stalinských hrůz – se tento bezmocný muž snažil zastávat způsoby, jež mu byly vlastní, těch, kteří byli ještě bezmocnější než on.
Když například v Itálii vrcholila honba na Židy, předal představeným klášterů a konventů tajný pokyn, aby ve svých církevních budovách ukrývali ohrožené židovské spoluobčany a sám je konspirativně přijímal ve Vatikánu a zaměstnával je tam (během několika měsíců tehdy stoupl počet členů papežské gardy ze čtyř stovek na čtyři tisíce!). Při bombardování Říma papež okamžitě navštívil místa, kde došlo ke krveprolití – aby povzbudil otřesené a modlil se s nimi (na rozdíl od Mussoliniho, který se toho neodvážil).

HITLERŮV REŽIM ZAVRHOVAL
Někteří Piu XII. vyčítají, že proti židovské genocidě organizované Hitlerem nikdy zcela otevřeně a jednoznačně nevystoupil. Jiní zase namítají, že se takto zachoval ne ze strachu o svou osobu, ale o ty, kterým by takový krok mohl uškodit. I když nikoho nenechával na pochybách, že Hitlerův režim pokládá za zrůdný, přesto dával přednost diplomatickým cestám, aby pomohl, kde to jen šlo. Když ale po válce spadla „železná opona“ a izolovala katolíky ve východním bloku od Vatikánu, papež už tentokrát zřetelně a veřejně zakázal jakoukoli spolupráci církve s režimem, který tak flagrantním způsobem hlásá a uskutečňuje ideologii násilí. V té době by prý za jiných okolností uvažoval o svolání koncilu, ale s ohledem na biskupy z komunistických zemí, kteří by se jej nemohli účastnit, tuto myšlenku nerealizoval.

BIBLICKÉ A LITURGICKÉ HNUTÍ
„Při hodnocení Pia XII. musíme rozlišit jeho diplomatické působení od jeho učitelské a pastýřské činnosti,“ tvrdí kardinál Miloslav Vlk. „Za jeho pontifikátu se například rozvinulo biblické a liturgické hnutí, které vyústilo ve 2. vatikánský koncil,“ nechal se slyšet český primas u příležitostí výročí úmrtí Pia XII. A vskutku: tento papež vydal za bezmála dvacet let svého působení na 40 encyklik. V těchto pastýřských listech nejen odsuzoval totalitní režimy zprava i zleva (např. v Summi Pontificatus z 20. října 1939), ale otevřel také svobodnou cestu biblickému bádání (Divino Afflante Spiritu, 1943) a sebepochopení církve jako těla Kristova (Mystici corporis, 1943). Podněty z této církevní encykliky pak ještě domyslel do liturgické praxe v encyklice Meditator Dei (1947) a v dalších dokumentech. Navíc v jubilejním roce 1950 papež apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus slavnostně definoval dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

NEŠLO MU O KARIÉRU
Graham Greene vypráví příběh dělníka, který ztratil ve válce jediného syna a div z toho nezešílel. Jednou se přidal ke skupině, která šla do Vatikánu, aby viděla Pia XII. Když se ocitl v papežově blízkosti, zeptal se ho, jestli má naději na shledání se svým synem. Papež řekl, že to je jedna z těch krátkých otázek, které vyžadují dlouhé odpovědi – a pozval ho do svého soukromého pokoje, kde mu hodinu vysvětloval důvody pro nesmrtelnost duše. Muž prý odcházel od papeže přesvědčen a šťasten, že se se svým synem jednou setká. „Z osobních dopisů Eugenia Pacceliho adresovaných rodině mimo jiné vysvítá i jeho přání nebýt jmenován kardinálem, aby se mohl plně věnovat pastýřské službě,“ vyjádřil se nedávno životopisec Pia XII. Andrea Tornielli. Tato slova naznačují o tomto papeži asi to nejpodstatnější: své pastýřské činnosti (včetně té papežské) rozuměl jako službě. Byla to služba shodou okolností především těm, kdo v letech válek a ideologických konfliktů utržili zranění, a to nejen na těle, ale i na duši. A není náhoda, že to byl zrovna tento papež, kdo ustanovil, že nejen ve velkých katedrálách, ale v každém kostele na světě mají kněží na Zelený čtvrtek při liturgii symbolicky umývat nohy svým farníkům. Taková gesta v určitých okamžicích vypovídají o církvi víc než slova.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay