Papež, na kterého se nedá zapomenout

Vydání: 2006/26 Cyrilometodějské dvojčíslo, 27.6.2006

V roce 1925 vyhlásil Papež Pius XI. milostivé léto. Z ČSR byl do Říma vypraven zvláštní vlak s 2000 poutníky. Za zpěvu velehradské písně Bože cos ráčil před tisíci roky, rozžati otcům světlo víry blahé vycházel průvod z Hlavního nádraží k bazilice sv. Petra. To nebyla římská ulice, ale rozkvetlá louka vlčích máků a chrp z našich krajů. Italové a účastníci jiných národů zdravili naše poutníky, všude zněl jásot a zpěv. Pouť trvala několik dní s prohlídkou Říma. Zakončení a rozloučení s městem a s papežem bylo na Svatopetrském náměstí. Svatého otce nesli na nosítkách, aby byl vidět. Když přišel ke skupině žen, ve které byla i moje babička, kázal zastavit. Pomocí tlumočníka se ptá, odkud tato skupina pochází. Babička pohotová v řeči řekla: „Z Moravy.“ Papež zaslzel, pozvedl oči k nebi, rozepjal ruce a složil je jako k modlitbě a hlasitě v dojetí zvolal: „Morávia.“ Nevíme co se odehrávalo v duši Náměstka Kristova, snad vzpomněl na oběť soluňských bratří a každé z přítomných žen vložil ruce na hlavu a udělil papežské požehnání. Do konce života nám dětem babička v letní podvečery tento příběh vyprávěla.
Za vlády totalit nebyla možnost navštívit Věčné město. Dočkal jsem se až v sedmdesáti letech. Při audienci chodil Svatý otec Jan Pavel II. podél zábradlí a uděloval požehnání různým skupinám poutníků. Já byl až vzadu asi ve třetí řadě a nemohl jsem mu pro tlačenici lidí stisknout ruku. Proto až téměř v zoufalosti jsem zvolal: „Morava a Velehrad zdraví Svatého otce!“ On zvedl ruce nad hlavy lidí, kteří stáli přede mnou, a tak jsme se pozdravili.
JOSEF BOGAR, Blatnice pod sv. Antonínkem

O prázdninách roku 1993 jsme byli na poutním zájezdu v Římě. Bratr slavil své životní jubileum i jubileum svého kněžství a darem dostal návštěvu u Svatého otce. Na ranní mši nás do soukromé kaple Svatého otce uváděl otec Dziwisz. Mimo několika sestřiček a kněží nás bylo asi dvacet hostů. Svatý otec už seděl v křesle před oltářem. Jeho soustředěnost se nedala popsat. Po mši svaté jsme byli shromážděni v sále s překrásnou výzdobou. Svatý Otec přicházel a promluvil s námi v různých řečech. S námi z Ostravy se vítal jako se sousedy. Dostali jsme darem růženec a fotograf nás zvěčnil na památku. Svatý otec odešel na snídani a my plni nezapomenutelných dojmů jsme šli přes vatikánská nádvoří se švýcarskou gardou do rušných ulic ranního Říma.
RŮŽENA FORGAČOVÁ, Ostrava-Stará Bělá

Za rok po své první návštěvě v České republice pozval v dubnu 1991 Svatý otec z Československa 5 000 poutníků. Naše setkání se uskutečnilo ve velké aule. Stála jsem v druhé řadě, když Svatý otec procházel, a sledovala jsem, jak vlídně a mile hledí do očí poutníků a s některými i promlouvá. Fotografovala jsem a po jednom záběru se ke mně Svatý otec trošku vrátil a pohladil mě po levé ruce. Radost a pocit štěstí mě naplnil po celém těle. Tento zážitek mě provázel a posiloval vždy, když jsem potřebovala sílu k překonávání životních problémů.
V roce 2000 se moje dcera a zeť zúčastnili v Římě setkání rodin se Svatým otcem. Na památku mi přivezli krásný obrázek Svatého otce. Jeho přímý a zároveň zkoumavý pohled mě opět oslovil, takže jsem ho zasunula za sklo v pokoji, abych ho měla stále na očích. V té době jsem opatrovala nemocného manžela, který několik let nevycházel ven a svoji nemoc těžko snášel. Někdy to bylo moc náročné a těžké, a i když jsem se snažila ovládat sebevíc, přesto jsem někdy selhala a moje reakce na útoky manžela byly zlé. Ale několikrát se stalo, že když jsem v tu chvíli pohlédla na obraz Jana Pavla II., do jeho pevných očí, dostala jsem „zásah“ takové milosti, že moje špatná slova, lítost a uražení okamžitě zmizely a já byla znovu čistá a připravená sloužit dál. Manžel měl ten obraz také rád.
BEDŘIŠKA HANÁKOVÁ, Dubňany

Jeden z nezapomenutelných zážitků mám z audience z roku 1996, kdy jsem na závěr byl mezi poutníky, jimž Jan Pavel II. podal ruku. Ruku, která žehnala celému světu jsem vroucně políbil. S překvapením a dojat jsem od papežského sekretáře přijal růženec v pouzdře se znakem a heslem Jana Pavla „Totus tuus“ (Celý tvůj).
Další velice působivý zážitek jsem prožil při slavnosti Těla a krve Páně na Lateránském náměstí, když Jan Pavel II. vystoupil na plošinu automobilu ozdobeného květy. Neusedl však do připraveného křesla, ale v hluboké pokoře se sepjatýma rukama poklekl před monstrancí s Nejsvětější svátostí, a tak setrval během průvodu. Při tomto jeho projevu pokory a oddanosti Kristu jsem prožíval dojetí a obdiv. Žádný náznak arogance moci.
Pod vlivem takových zážitků si člověk uvědomuje, že jen to, co obětujeme, dáváme a rozdáváme, nám zůstává jako hodnota vše přežívající, která nám jednou bude klíčem k nebeské blaženosti.
JIŘÍ JENÍŠ, Jevíčko

Má vzpomínka na Jana Pavla II. je z doby před 10 lety, kdy jsem mohla jet na národní pouť do Říma. V roce 1996 byl Svatý otec často nemocný a nohy už mu nesloužily, jak by potřeboval. Nevěděli jsme tedy, zda na generální audienci vůbec dorazí. Jaké bylo naše překvapení, když se Svatý otec objevil na pódiu dokonce bez hole. Jako by ho něco neslo, málem utíkal! Dojímala mě pokora, se kterou k němu přistupovali naši biskupové, bylo to opravdu, jako když synové jdou za svým otcem. Proběhl program, představování a pak se dav věřících vrhnul ke hrazení. Chtěla jsem v klidu sedět, ale nakonec jsem také musela vstát a posunout se ke skládačkové ohrádce. Svatý otec obklopený ochrankou šel pomalu, dav šílel, lidé natahovali ruce.
A pak se stalo něco, co jsem nečekala! Lidský hrozen se posunul až k nám. Mohla jsem papeže zahlédnout ze vzdálenosti dvou metrů. Aniž jsem o to bojovala, aniž bych natahovala ruce a aniž bych podléhala davové psychóze jsem viděla nádhernou zářící tvář! Nedá se to popsat! V prvním šoku jsem se dívala, jestli na Jana Pavla nemíří nějaký světelný reflektor, ale nic takového. Jeho obličej tak zářil a byl plný jasu, jako by se světlo skrývalo uvnitř a vyzařovalo ven. A co víc: šla z něj taková síla, že se mi rozklepala kolena, takže jsem to jednoduše nemohla snést a opět jsem si pokorně sedla. Obraz zářícího obličeje ze mě nikdy nevymizí, nedá se popsat. Až po letech jsem pochopila, že to byla ona svatozář, kterou nosí Boží vyvolení. Dost možná jsem to takhle viděla jen já a jen já jsem mohla pocítit sílu, která z toho člověka vycházela. Přesto vím, že to byl jen nepatrný odlesk toho, co má v sobě utajeno náš Pán. A také že tuhle krásnou zář má schovanou pro každého z nás, pro každé své dítě.
BOŽENA MUCZKOVÁ, Kravaře u Hlučína

„Svatý otče, Kopeček je plný Tvých oveček.“ Tak jsme provolávali (to ale byla síla) my mladí při návštěvě Jana Pavla II. na Svatém Kopečku u Olomouce. Arcibiskup Graubner, se ke Svatému otci naklonil a asi vysvětloval, co že to s takovým nadšením skandujeme. Svatý otec nám pak radostně a nahlas do mikrofonu odpověděl: „Mládych, krépkich, sílnych.“ Toto nás nadchlo ještě víc, a my zase znovu: „Svatý Otče, Kopeček je plný Tvých oveček.“
LUKÁŠ OSMANČÍK, farnost Ostrava-Hoštálkovice

Když se počátkem roku 1979 objevily zprávy o návštěvě Svatého otce v Polsku, utvořili jsme skupinku 11 členů rodiny a rozhodli se, že do Polska vyrazíme. Měli jsme obavy, jak se bude chovat pohraniční služba, a tak jsme celnicí projížděli ve třech autech s malým časovým odstupem. Co nás čekalo za hranicemi byl doslova šok. Trasa vyzdobená vlajkami, květinami, všude jásající lidé, při zastavení nás srdečně vítali, nabízeli pomoc. Čím více jsme se blížili Krakovu, tím byla nálada slavnostnější. Ubytovali jsme se v kempu u Krakova a ještě ten den se přesunuli k průjezdové cestě, kudy měl papež přijet. Jakmile se k nám doneslo, že se papež blíží, davem to zašumělo. Jak se objevilo doprovodné vozidlo, začali lidé sypat na vozovku květiny a objevil se les polských a papežských vlaječek. Hlasatel vyzval, aby se poutníci chovali jako v kostele, nekouřili a opravdu tak bylo. Mimo to vyzval přítomné české poutníky, aby se shromáždili do prostoru, kde se bude sloužit mše svatá. To nás velmi potěšilo. Mnoho československých vlajek tam nebylo, ale naše vlajkonoška nechyběla.
Po rozloučení a odjezdu domů jsme všichni cítili ohromnou posilu a vědomí, že totalitní moc zde není „na věčné časy“. Vezli jsme si velké množství portrétů Svatého otce i jiných náboženských předmětů.
STANISLAV PAZDERKA, Olomouc

Když jsme v únoru roku 1987 získali s manželem povolení pro cestu do Říma, těšila jsem se, že během našeho pobytu se budeme moci zúčastnit nedělního požehnání Svatého otce Urbi et orbi. Prostřednictvím známého kněze se nám však dostalo zvláštního daru, že jsme mohli být účastni mše svaté v papežově soukromé kapli. Když jsme stoupali po schodech nahoru s dnes již zesnulým opatem Anastázem Opaskem, zmocňovalo se nás zvláštní rozechvění. Po mši přistoupil Svatý otec ke každému z nás a my jsme se mu stručně představili a řekli důvod naší cesty do Říma. Měla jsem zvláštní pocit lítosti, že pro něj nemám žádný dárek. Vzpomněla jsem si, že mám v kabelce alespoň pohlednici chrámu sv. Víta a mikulášského chrámu z mé nedávné cesty k dceři do Prahy. Držela jsem je nesměle v ruce a když ke mně Svatý otec přistoupil, naklonila jsem je, aby je viděl. On si obě pohlednice vzal a řekl česky: „Zlatá Praha.“ Každý z nás jsme od něho dostali růženec s jeho papežským znakem na pouzdře. Za tento dar a za setkání se Svatým otcem jsem nesmírně vděčná a tyto vzpomínky nikdy nevymizí z mé paměti.
BOŽENA SPÁČILOVÁ, Kyjov

Dne 16. října 1978, kdy se volil papež, jsme byli u přátel v Polsku a s dovolením představených jsme si prohlíželi kněžský seminář v Jordanově. V semináři se ve stejné chvíli sledovalo vysílání zpráv o průběhu volby papeže. Poté, co hlasatel oznámil, že papežem byl zvolen krakovský kardinál Karol Wojty³a, naši přátelé křičeli: „Polák!!!“ Bohoslovci se objímali a měli úžasnou radost. Hudebníci a zpěváci, velcí ctitelé Matky Boží, zazpívali krásnou píseň k Panně Marii Čenstochovské. Další den jsme se rozjeli domů. Celé Polsko žilo obrovskou radostí.
MARIE A JAN ZÍKOVI, Zábřeh

Na první zasedání Papežské akademie Pro vita jsem přijel 25. listopadu 1994. Před začátkem zasedání jsem se šel podívat, kam to vlastně mám přijít. Než jsem se dostal na Svatopetrské náměstí, pohltil mě ohromný dav. Neměl jsem tušení, co se děje, a když jsem zaslechl český hovor, oslovil jsem dva mladé kněze a překvapil je svým dotazem. Podivili se, že nevím, že budou jmenováni noví kardinálové – a dali mi vstupenku do haly Pavla VI., kde jsem s očima navrch hlavy mohl sledovat celou slavnost, na které dostal klobouk také náš zástupce, kardinál Miloslav Vlk.
Odpoledne jsem se vrátil – všude byl již klid a volno. Když naše zasedání skončilo, najednou nastal rozruch. Objevili se švýcarští gardisté, kněží, a mezi nimi Jan Pavel II. S každým promluvil pár slov a já se díval, jak mám papeže pozdravit. Než jsem se stačil rozmyslet, stál jsem před ním. Poklekl jsem, políbil prsten a Svatý otec se mi podíval přímo do očí. Obklopil mě pocit úžasného bezpečí a zdálo se mi, že pro Svatého otce existuji jen já. Vybreptal jsem „Petr Hach, bohemicus, Pragensis.“ Svatý otec se usmál, pokýval hlavou a řekl: „A, Pragensis, máte nového kardinála.“ To jsem nečekal a tak ze mě vylítlo: „Zaplať Pán Bůh, Svatý otče.“ Usmál se, pokývl hlavou a řekl: „Ano, zaplať Pán Bůh“. A já se pak nějak dostal na své místo.
PETR HACH

Krátce po „sametové revoluci“ jsem se plna euforie z pádu komunismu vydala spolu s dalšími turisty do věčného města. Po prohlídce baziliky sv. Petra jsme se na náměstí (obklopeni bělostnými sochami, vzrostlými platany a poledním sluncem) občerstvovali pravou italskou zmrzlinou. Vtom se otevřelo okno nad spuštěným červeným koberečkem, ve kterém se objevil papež Jan Pavel II. K mému údivu se během chvilky náměstí zaplnilo do posledního místa. Papež pozdravil všechny poutníky, turisty a obyvatele města a po krátké promluvě všem udělil požehnání. K mému překvapení ke mně přistoupila moje kolegyně a řekla mi: „Víš, já jsem nevěřící, ale z vašeho papeže jde láska. On snad má rád i mě.“ Byla očividně dojata a po tváři jí stékala slza.
RUTH HRUŠKOVÁ


Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Dopisy čtenářů, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay