„Stala se Matkou Boží. Tím jí bylo dáno tolik a tak velikých dober, že je nemůže nikdo pochopit. Z nich vyplývá všechna úcta, všechna blaženost a skutečnost, že je v celém lidském rodě jedinečnou osobou nade všemi, které se nikdo nevyrovná v tom, že má s nebeským Otcem dítě, a jaké dítě!“

Kdo myslíte, že je autorem úvodních řádků? Nabídnu tři tipy: Bernard z Clairvaux, Martin Luther, Jan Pavel II. Kdo zná jadrnost a duchovní hloubku vyjadřování německého reformátora, uhodl správně. Je to citát z Lutherova výkladu Magnificat.

Marie tedy je a musí být také evangelická. Mohl bych psát o „mariánských“ biblických textech, které zvou všechny národy k jejímu blahoslavení. Mohl bych psát o učení reformátorů, kteří se samozřejmostí přijímají mariánská dogmata nerozdělené církve. Mohl bych pojednat o novodobém ekumenickém dialogu, který se pokouší o Marii znovu mluvit společně. A měl bych ovšem také připomenout sporné otázky a to, co podoby mariánské úcty v protestantských církvích omezuje: Maria je chápána především jako naše „vzorná“ sestra ve víře, která patří na stranu církve, nikoli Boží – a proto ji nevzýváme ani jí nepřipisujeme zásluhy pro naši spásu.

Kánon mariánských věroučných výpovědí i liturgických forem je v římskokatolické tradici širší a v reformační užší. Spočívá však v této šíři jádro úcty, která jí náleží? Raději povím, v čem je pro mne Matka Páně důležitá nejen z hlediska její role v dějinách spásy, ale jako živá a v „oblaku svědků“ nepostradatelná „matka“ víry, která nás učí vztahu k Bohu. Matka Boží je pro mne „evangelická“ právě jako ztělesnění reformačního hesla „sola gratia“ (pouhou milostí) a „sola fide“ (pouhou vírou). Co jiného vyjadřuje andělský pozdrav „Buď zdráva, milostí zahrnutá“ a její odpověď „staň se mi podle tvého slova“? O čem jiném zpívá v Magnificat, v němž se sklání před „Bohem, svým spasitelem“?

Je vlastně zvláštní, že se v tomto smyslu Marie nestala evangelickým „ideálem“. Jistě, může za to skutečnost, že se v poreformačních sporech ocitla na vlajce katolické strany, a byla tak v jistém slova smyslu „obsazená“. Jenže ten důvod je hlubší. Marie totiž reprezentuje typ zbožnosti, který v evangelických církvích, jejichž myšlení bylo velmi ovlivněno osvícenstvím, příliš nezdomácněl. Oproti náboženství rozumu nás Marie učí cestě srdce – cestě důvěry a rozjímání, která ví, že nemůže Božím slovům zcela rozumět, ale přesto je „uchovává ve svém srdci“. Učí nás svým příkladem poznávat a chválit Boha ne mezi mocnými, ale spíše v ponížení, do něhož se k nám sklání. Místo zbožnosti výkonu nás zve k přijímání Boží milosti a životu z ní. Místo snahy všechno zaškatulkovat a uchopit nabízí úžas před tajemstvím Vtělení. I skrze nás chce přece Bůh vstupovat do tohoto světa. Bez Mariina „fiat“ by nebylo Vánoc. Jaké „ano“ nikdo nemůže říci za nás?

KAREL ŠIMR, evangelický farář