26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pan opat byl příkladem, nic nenařizoval

8. 12. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Aleš Palán

V milovaném Želivě nemohl Bohumil Vít Tajovský strávit mnoho roků. V devadesátých letech zde prožil osm let, kdy jeho nejbližším spolupracovníkem byl převor Hroznata Pavel Adamec OPraem. Dnes je P. Adamec havlíčkobrodským vikářem a administrátorem zdejší farnosti.

Jaké bylo vaše první setkání s Vítem Tajovským?

Pocházím z Věže nedaleko Havlíčkova Brodu. Po osmašedesátém roce jezdil pan opat ke zdejším sestrám, které pracovaly v domově důchodců. Bylo mi šest let a on mě hned za- ujal svou vstřícností, s člověkem – i když to byl malý kluk – vždycky počítal.

Byl to zřejmě právě on, kdo vás přivedl k premonstrátům.

Na prvním místě to jistě byl on, ale díky komunitě sester jsem ve Věži přicházel do styku s premonstráty často, ministroval jsem, byl jsem u toho, když přijela nějaká návštěva… Pan opat nikdy nepřišel s nabídkou, jestli bych se nechtěl premonstrátem stát, nechával to na mně. Když jsem po maturitě požádal o možnost do řádu a želivské komunity vstoupit, byl velice rád. Možná řekl něco v tom smyslu, že s tím počítal, ale do té doby mě nejmenším způsobem nepřesvědčoval.

Nechal vám svobodu.

Respektoval, že každý má možnost se sám rozhodnout. Pan opat byl vždycky spíš příkladem, než aby k něčemu vybízel nebo něco nařizoval. I během života v klášteře, byť jako představený mohl mnohé nařizovat, se snažil druhé výchovou, vlastním působením a příkladem přivést k tomu, aby si uvědomili, jak mají věci být.

Jak váš řád působil v osmdesátých letech?

Naše komunita se scházela tajně po bytech a na farách. Ta setkání nebyla pravidelná, to by nebylo proveditelné. Viděli jsme se několikrát za rok a přitom se skládaly sliby, přijímalo se do noviciátu, řešily se věci chodu komunity. Vždycky zůstávalo i místo pro záležitosti duchovní – v osmdesátých letech jich možná bylo dokonce víc než o deset let později. Neměli jsme ještě starosti o záležitosti života pozemského, o chod kláštera.

Prožívali jste nějak speciálně advent?

Scházeli jsme se tak čtyřikrát pětkrát za rok. Spolubratři, kteří byli v duchovní správě, měli během adventu mnoho vlastní práce ve farnostech, takže se komunita scházela až o Váncích, po Štědrém dnu.

Věřil Vít tomu, že se jednou na Želiv vrátí?

Ano, i v osmdesátých letech s tím vždycky počítal. Jednoduché sliby jsem skládal u našeho spolubratra Norberta Zemana v Broumově v roce 1988. Jako premonstrát jsem se veřejně v Želivě poprvé objevil v únoru 1990 na bohoslužbě za oběti komunismu, v březnu jsem tam skládal s dalšími spolubratry věčné sliby a měl tam i primici – vedení psychiatrie, která tu ještě sídlila, nám tehdy umožnilo uspořádat večeři v refektáři. V roce 1991 nám byla navrácena část konventu a do Želiva přišli první bratři. Pan opat měl byt v Havlíčkově Brodě, nějakou dobu dojížděl, ale brzy se tam přestěhoval natrvalo. Při oslavě svátku blahoslaveného Hroznaty oznámil, že mě od 15. července 1991 jmenuje převorem kláštera. Mluvil o tom už čtrnáct dní předtím a já mu to rozmlouval, že jsem jeden z nejmladších. Už jsem si myslel, že to padlo, a najednou jsem zjistil, že to nepadlo.

Co pozice převora obnášela?

Převor je zástupcem opata. U nás to bylo chápáno tak, že jsem se zaměřoval spíš na vnitřní věci, které se týkaly chodu komunity a kláštera. Pan opat se věnoval hlavně spolubratřím, kteří zůstávali na farách v duchovní správě.

Zajímal se pan opat o ekonomický chod kláštera?

Celoživotní touhou pana opata bylo do Želiva se vrátit a to by bez řešení materiálních otázek nebylo možné. Ze začátku jsme neměli žádný nábytek, žádné vybavení, přesto jsme cítili, že jsme v Želivě doma.

Jak vypadala spolupráce mezi vámi a opatem kláštera?

Co se týkalo vnitřního chodu kláštera, nechával to pan opat především v mých rukách, i když se o všechno samozřejmě zajímal. Žili jsme společně, většinu věcí jsme probrali při jídle nebo dalších setkáních během dne. Své byty jsme navíc měli přes chodbu proti sobě.

Vzpomínáte na znovuosidlování kláštera rád?

Ano, byla to doba jistého nadšení a ochoty snášet nejrůznější těžkosti. Bylo to skutečně hezké období, začátek devadesátých let byl ostatně takový v celé společnosti.

Pořád byl Vít Tajovský tím příkladem?

Určitě. Jednou, to už byl opatem koadjutorem P. Bronislav a odjel se spolubratry na nějakou akci, jsme zůstali v klášteře jen tři. Říkali jsme panu opatovi: „My vám jídlo doneseme.“ Do refektáře to bylo po schodech a ta cesta pro něj byla utrpením. On ale trval na tom, že sejde dolů, že chce jíst s námi. Být v komunitě byla jeho celoživotní touha, žádné zdravotní potíže to nemohly omezit. Ani při společných modlitbách starý pan opat nikdy nechyběl. A když jsme byli někde na návštěvě, připomínal: „Musíme už jít domů, potřebujeme se modlit kompletář.“

Dokázal byste Víta Tajovského charakterizovat?

Byl velice vstřícný a duchem i ve stáří stále mladý, dokázal vždy žít současostí a potřebami aktuální doby.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou