Padělal jsem 132 milionů liber

Vydání: 2008/50 70 let od smrti Karla Čapka, 9.12.2008, Autor: Radek Gális

Adolf Burger za druhé světové války padělal na Slovensku křestní listy pro Židy, aby je zachránil před koncentračním táborem v Osvětimi. Sám se tam ale kvůli této činnosti dostal. Život mu zachránilo jeho povolání typografa. Účastnil se pak přísně tajné akce, kdy nacisté v Sachsenhausenu nechali padělat anglické libry a americké dolary. Jednadevadesátiletý Adolf Burger je posledním žijícím pamětníkem této události. Své vzpomínky zachytil v knize Ďáblova dílna, podle které byl natočen rakouský film Padělatelé. Ten dostal letos Oskara.

Atmosféra těsně před vyhlášením Oskara za nejlepší zahraniční film byla asi napínavá...

Kolem nás seděly filmové štáby ostatních nominovaných snímků a všechny chtěly cenu získat. Dostali jsme ji ale nakonec my. Jsem moc rád, ale ne proto, že scénář vítězného filmu je inspirován mou knížkou a mými osudy. Film totiž ukazuje, že nacisté nebyli jenom sprostí vrazi, ale byli i prachobyčejní zločinci, podvodníci a padělatelé.

I v jednadevadesáti letech jezdíte po světě a uvádíte film Padělatelé na festivalech. Není vám líto, že nevznikl, když jste byl mladší?
Už dávno nejsem ve věku, ve kterém by mě těšilo, že uvidím film o sobě. Důležité je, že se diváci na celém světě dozvědí o tom, že Němci za války byli padělatelé.

Jak vás vlastně filmaři objevili?
Před několika lety jsem v německém Kielu přednášel o Osvětimi, Birkenau a Sachsenhausenu. Po přednášce za mnou přišli zástupci filmové společnosti Magnalia z Hamburgu a řekli, že by chtěli zfilmovat mou knihu Ďáblova dílna. Hned jsem souhlasil. Film totiž ukáže spoustě lidem, že v Sachsenhausenu Němci zkoncentrovali ze všech táborů židovské odborníky a typografy. Na dvojbloku 18 a 19 nás nutili, abychom padělali anglické libry. Padělal jsem 132 milionů liber. Němci pak vybrali ze všech táborů ještě dvacet bankovních úředníků – zase výlučně Židů – kteří vše kontrolovali, prosvítili každou padělanou libru.

Koncem války jste ale vyráběli i falešné dolary, že?
Můj vedoucí, holandský Žid Abraham Jakobson, tehdy říkal, že dolary nesmíme dělat, abychom neprodloužili válku. Proto schválně kazil želatinu, kterou jsme pro tisk potřebovali, takže stále nevycházel ani jeden dolar. Po osmi týdnech přišel vzkaz od Himmlera: Jestli nebude do šesti týdnů vytištěný pořádný dolar, zastřelí nás. A bylo po sabotážích. Přece se nenecháme zastřelit... Přesto jsme ale výrobu falešných dolarů pozdrželi o osm týdnů, bylo to naštěstí úplně na konci války. Měli jsme pak za úkol tisknout milion dolarů denně, jenže náhle přišel rozkaz zastavit práci, zabalit stroje a pryč. Blížil se konec války a Němci nechtěli, abychom padli Rusům do rukou. Mohli nás samozřejmě okamžitě zlikvidovat, jenže chtěli dolary. Tak nás naložili do šestnácti vagonů a odvezli. Byli jsme na cestě tři dni a tři noci, jeli jsme přes Prahu do Mauthausenu v Rakousku.
V Praze ve Vršovicích, kde Němci nabírali vodu, jsme stáli asi hodinu. Můj nejlepší přítel Karel Gottlieb, který byl z Prahy, stál tenkrát u okna a brečel. Ptám se ho: „Karle, co je s tebou?“ Ukázal ven a povídá: „Tamhle v Kloboučnické ulici, třetí zleva, bydlí moje žena se synkem.“ Nemohl ale vůbec nic udělat. Okno vagonu bylo zadrátované a všude kolem esesáci. I ve svém úctyhodném starším věku se stále vracíte k této minulosti. Besedujete s mladými lidmi o nacismu a nebezpečí neonacismu nejenom zde, jezdíte i do Německa.
Z věku si nic nedělám. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, kolika se dožiji let. Jsem velmi rád, že stále mohu besedovat a svědčit o věcech, které nacisté za války dělali. Hned v srpnu 1945 jsem vydal o táboře a vězních první tenkou knížečku. Den po osvobození jsem šel do vesnice a půjčil si fotoaparát. Pak jsem se vrátil do lágru a udělal snímky, jak vězni vypadají. Můžete napsat knihu o pěti stovkách stránek, ale čtenář nemusí věřit tomu, co se tam dělo. Až když ukážete dokumenty a obrázky, teprve pak lidé uvěří. Knížka s deseti snímky nazvaná Číslo 64401 mluví vyšla v létě 1945. Pak jsem o Osvětimi dvacet let mlčel a s minulostí nechtěl mít nic společného.

Co vás přimělo vrátit se k ní?
Přátelé z Německa mi poslali letáček. Neonacista v něm sliboval 10 000 marek odměny tomu, kdo dokáže, že jediný člověk byl za války zplynován. Tohle svinstvo rozšířil po celém Německu, nová generace totiž o Osvětimi nic nevěděla, téma holokaustu bylo tabu. Mnozí říkali, že Osvětim je lež. Osobně jsem viděl jít do plynu 80 tisíc lidí. Začal jsem jezdit po Evropě a z různých archivů sehnal přes 250 dokumentů. Je hrozné, co dělal Josef Mengele v Birkenau. Pořád před sebou vidím obrazy dvojčat, která musela zemřít. Mengele jim jenom vyřízl část těla a poslal do Berlína. Byl to hrozný vrah. Lidé dnes mohou vidět portréty těch dětí. Až když je vidí, uvěří, že se to doopravdy stalo. Jinak by nevěřili.
Přesto, i když se na ty fotky díváte, stěží uvěříte, jak hrozně vypadaly ty děti, než umřely. Tyhle dokumenty ale fotili sami nacisté. A jejich největší obžalobou jsou dodací listy věcí, které jsme v táboře třídili. Pracoval jsem totiž také v třídícím komandu, počítali a zapisovali jsme obsahy kufrů lidí, kteří zemřeli v plynu. Ty věci pak putovaly do Říše.
Němci precizně všechno sepsali do dodacích listů. Zachytili v nich například 111 tisíc párů ženských bot, 24 tisíc párů dětských bot. Nebo 3 000 kilogramů ženských vlasů, určených pro průmysl. Kolik děvčat a žen museli zabít, aby je pak mrtvé ostříhali... Sami si popsali, co za války prováděli.
K nejotřesnějším dokumentům patří snímky na kost vyhublých vězňů. V Birkenau se prováděla selekce, což je hrozné slovo. Stáli jsme nazí a čekali. Přišel SS lékař, za ním šel blokový písař a starší bloku. Z jednoho bloku nás tam stálo šest set, a na koho ukázal, byl mrtvý. Druhý den šlo 240 lidí do plynu. Tyhle obrázky se dochovaly. Fotografovali nás stále.
Když nacisty po osvobození zajali, našli u nich tyhle otřesné snímky. Dneska jsou v archivech. Když není zachycen skutečný obraz, člověk se zdráhá uvěřit. V Sachsenhausenu, kde jsme padělali libry, jsme ale měli všechno. I chleba. Měli jsme svoji postel s podhlavníkem. Předtím jsem ale skoro zemřel, rok a půl nás v Birkeanu leželo pět těsně vedle sebe, ve třech řadách nad sebou. Osm set lidí nacpaných v koňských stájích, bez vody a hygieny.

Podařilo se vám získat některou z bankovek, které jste padělali?
Po válce jsem hned šel na pražskou policii na oddělení boje proti padělatelům. Prohlásil jsem, že jsem padělal anglické bankovky. Hned vyskočili, mysleli, že se jdu udat. Řekl jsem, že jsem je padělal v koncentráku a teď jim to jdu nahlásit. Sedněte si, řekli, a přišli další. Vykládal jsem jim o tom dvě hodiny. Nic o tom nevěděli. Řekl jsem, ať zavolají do státní banky, že Němci rozšířili falešné peníze všude. Ředitel státní banky pak řekl, že mají jen dvě stě dvacet kusů, ale ty jsou prosvícené a pravé. Říkám, ať mi je přinesou. Stál jsem pak proti oknu a určoval, které jsme dělali my.

Jak jste je poznal?
Podle tisku bych pravou bankovku od svého padělku nerozeznal. Angličané měli velké peníze, a aby je neztratili, spichovali si jich tak pět šest dohromady. Když jsme ty bankovky tenkrát vytiskli, musely vypadat jako pravé. Tak jsme je mačkali, trhali a potom do nich také píchali. Dvěma vězňům, kteří je propichovali, jsme řekli, ať píchají do portrétu královny, protože žádný Angličan by do portrétu královny nikdy nepíchnul. Mysleli jsme, že z tábora vydáme zprávu, že všechny libry s dírkou v královně jsou falešné. Ale byli jsme tak hlídaní, že se nám to nepodařilo.
Když jsem pak měl ukázat, které jsou pravé, nerozeznal bych je, stejně jako je nepoznali sami Angličané. Ale koukal jsem, kde byla dírka, podle ní jsem to poznal.
V roce 2000 mi volali Američané, jestli jsem to já, kdo napsal knihu Ďáblova dílna. Pak mě vzali na Töplitzské jezero v Rakousku, kam Němci potopili koncem války dokumenty včetně padělaných peněz. Pluli jsme na malé lodi a díky drahé technice viděli až sedmdesát metrů dolů, kde byl potápěč. Objevil dole bednu, která ale měla utržené dno. Její obsah musel být v bahně pod ní. Dole musely být ty peníze, a také tam byly. Miliony liber. Tenkrát jsem dostal vzorek na památku.

V poslední otázce se vraťme na začátek vašeho příběhu. Proč jste se dostal do Osvětimi? Jaké to bylo na Slovensku za války?
Když se katolický farář Tiso dostal k moci, už věděl, že Hitler připravuje obsazení Československa. Tak za ním šel, aby s ním jednal, a řekl mu, že až obsadí Čechy a Moravu, ať zůstane zachován Slovenský stát. Za to mu dá k dispozici slovenskou armádu a zavede všechny zákony, které Hitler má v Říši. Je neuvěřitelné, co tehdy katolický kněz slíbil. Samozřejmě že Hitler jeho nabídku přijal. Když pak Němci obsadili Čechy a Moravu, zůstali na hranicích stát a neobsadili slovenskou část Československé republiky. Tiso se stal prezidentem fašistického Slovenska a dodržel vše, co Hitlerovi slíbil. Dal mu ještě navíc k dispozici slovenskou armádu a okamžitě zavedl Židovský kodex. Tiso ale udělal jednu výjimku oproti Norimberským zákonům. Kdo se před rokem 1938 nechal pokřtít na katolíka nebo se oženil s katoličkou a obráceně, toho uznali za Árijce. Nemusel nosit židovskou hvězdu a nebyl zařazen do transportu do Osvětimi. Tenhle zákon mi zlomil vaz. Nebyl jsem žádný hrdina ani velký odbojář. Byl jsem obyčejný tiskař. Za války bylo na Slovensku málo lékařů, inženýrů, tiskařů a další inteligence, takže Židé dostali výjimku od vlády, neboť je potřebovali jako odborníky. Také já jsem měl výjimku a mohl jsem stále pracovat v tiskárně. Někdy v roce 1939 za mnou přišli tři lidé a představili se, že jsou z ilegální komunistické strany. Když prý budu tisknout falešné křestní listy, můžeme zachránit Židy před transportem do Osvětimi. Bylo mi tehdy asi 22 let. Byl jsem tehdy blbý, nevěděl jsem ani, co je to odboj. Ale když mi řekli, že zachráním lidi, souhlasil jsem.
V práci nemohli vědět, co dělám. Po třech letech na to ale přišlo slovenské gestapo a zatklo mě přímo v tiskárně. A tak jsem se dostal do koncentračního tábora do Osvětimi a Birkenau. Bylo nás celkem šest, nepostavili nás ani před soud.
Válku jsem přežil jen já, ostatní zahynuli v Osvětimi. Den poté, co mě tenkrát zatkli, zatkli i mou manželku Giselu. Týden před Vánocemi v roce 1942 ji pak v koncentračním táboře Birkenau poslali do plynu. Bylo jí pouhých 22 let.

Adolf Burger se narodil v roce 1917 na Slovensku. Vyučil se typografem. Za války pomáhal v odboji, byl zatčen 11. srpna 1942. Tři roky byl v koncentračních táborech Osvětim, Birkenau, Sachsenhausen. Stal se členem tajného padělatelského komanda, což mu zachránilo život. Hned po válce vydal knihu vzpomínek Číslo 64401 mluví, později i knihu Ďáblova dílna, podle které byl natočen oskarový snímek Padělatelé. Adolf Burger je viceprezidentem Mezinárodního sachsenhausenského výboru. Žije v Praze.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay