P. Jan Rybář: „V tomto hrobě odpočívá“ se neříká

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Jan Mazanec

Svým humorem známý prof. Jaroslav Kadlec se navečer loučíval slovy: „Spěte sladce.“ Jako by tím chtěl naznačit, kolik strnulých výrazů používáme, když hovoříme o smrti. Jak z toho ven by mohl prozradit jezuita Jan Rybář (* 1931), autor dvou knih, který žije na sídlišti na okraji Trutnova.

Jak by měl kněz na pohřbu oslovit jak věřící, tak nevěřící?

Je třeba začít od člověka: říci, že už když Bůh člověka stvořil, chystal pro něho věčnost, tedy „svůj dům“ - on chce s námi být, chce abychom viděli, jak žije. Je třeba projevit určitou skromnost: to, že jsme věřící, ještě neznamená, že víme, co nás po smrti čeká, my jen víme, že to bude velkolepé.  Máme touhu po setkání s Kristem – ale mezi námi: někdy je to spíš zvědavost než touha. Proč ne. Každopádně to má být silnější než strach ze smrti.

Jak by tedy věřící měl chápat smrt?

Pro něj není smrt nic pasivního, ale aktivního. Smrt by měla být vrcholem aktivity, vyvrcholením lásky k někomu, koho mám rád. Na nás by ostatní lidé měli poznat, že zoufale nelpíme na tomto světě a nestrachujeme se o život. Smrt není pasivita ve smyslu: „Teď už nemůžu nic dělat.“ Věřící může vstoupit do smrti aktivně, může říct: „Ano, chci přijmout tu novou úžasnou změnu, chci jít k tomu, koho mám rád.“ Není třeba umírat jako hrdinové, stačí říct s důvěrou: „Bože, tady ti odevzdávám svůj život.“ Vždyť z žalmu víme, že „Pánu se líbí ti, kdo spoléhají na jeho dobrotu“. Proto není třeba říkat: „Mám za sebou generální zpověď, pomazání, mám s Bohem vyrovnané účty, teď můžu umřít.“ To je pasivita.

 

Dá se účastníkům pohřbu nějak sdělit, co bude po smrti?

Každý z nás, až půjde na věčnost, bude úplně malinký. A vůbec: my jsme v Božím pojetí něco jako děcka na pískovišti. Naše hříchy jsou pro něj něco podobného, jako když se děcko pokadí - Bůh nás jako hodná maminka přebalí, a to i několikrát za den. Až umřeme, tak nás k Bohu povede za ručičku Kristus. A Bůh se na nás bude dívat právě skrze Krista, takže tím pádem nemusíme mít komplex méněcennosti.Nebudeme tam tedy stát jako blbci, ale Kristus bude naším prostředníkem. Ve smrti se všichni lidé setkají s Kristem – pozor: vlastně ještě těsně před smrtí, v tom je to kouzlo! A on se zeptá: „Chceš ten věčný život?“ A kdo z nás mu řekne, že ho nechce? Musíme zdůrazňovat, že tato důležitá otázka přijde ještě před smrtí. Kdo v té hodině řekne „ano“, tak to „ano“ platí navěky. Bůh nikoho k ničemu nenutí. Pokud by mu někdo řekl „ne“, tak pak teprve by nastoupila jeho spravedlnost. Podle mě Boží spravedlnost funguje až po smrti. Tady přece žádná neplatí: jeden je sirotek, jiný nemá nohu, další koktá. Tady funguje Boží shovívavost. Takže není třeba mít strach, Kristus řekl: „Kdo ve mě věří, již přešel ze smrti do života.“ Život věčný tedy máme už teď, už teď vlastně žijeme ve věčnosti. „Kdo ve mě věří, nepodléhá soudu,“ čteme v Bibli. Proč bychom měli někoho strašit soudem? Křesťan má důvěru, výhled přes smrt do budoucnosti a má „v rukávu trumf věčnosti“.

 

Jakých slov by se měl kněz na pohřbu vyvarovat?

Vynechat nejasné věci, nemluvit „nebeským nářečím“. Jestliže říkáte „odpočinutí věčné dej mu, Pane“, a koukáte se do hrobu, tak kde to jsme? Kněz na pohřbu utonulých dětí řekne: „Podivuhodným způsobem si náš Pán tyto děti k sobě povolal.“ Copak Bůh nemá lepší způsob, jak k sobě děti povolat!? Víckrát slýchávám: „Ukládáme tělo našeho bratra do země, kde bude očekávat slavné zmrtvýchvstání!“ Člověče, vždyť i nápis „zde leží...“ je nesmysl. „Zde leží“ jen pár kostí... U nás bohužel z dob baroka přetrvává přílišná úcta k ostatkům. Ale co takový svatý Ignác z Antiochie, kterého snědl lev? Co z něj máme uctívat? Musíme si uvědomit, že v hrobě je „jen“ odložená hmota - ke které bychom se měli chovat pietně, ale neměli bychom ji přeceňovat.

A čím byste tedy nahradil „odpočinutí věčné dej mu, Pane“?

Asi bych nebožtíkovi popřál „odpočinutí v náruči Boží“ nebo ještě lépe: „Věčnou radost u sebe dej mu, Pane.“ Zkrátka bych vyjádřil smrt v pozitivním světle (zvlášť dnes, kdy lidé nechtějí mrtvého ani vidět, hned žádají pohřebáky, aby ho odvezli z domu) - jako nutnou zkoušku nás všech. Záleží ovšem také na tom, jak mluvíme o Kristově smrti.

 

Tam snad není co „pokazit“...

Ale je. Třeba slova „Ježíš nás ze smrti vykoupil“. Co by s námi bylo bez jeho smrti? Františkánská škola říká, že i kdyby člověk nezhřešil, tak by musel Kristus přijít – co bychom jinak věděli o Bohu, kdo by nás k němu uvedl? Jenže jak lidem zní slovo vykoupení nebo spasení? Děti řeknou: „Jó, vykupujou se kožky nebo flašky od piva a spásá se tráva na louce.“ Já bych radši použil výraz „povýšení“ (najdeme ho u sv. Augustina). Měli bychom lidem zdůrazňovat, že už od počátku stvoření byl člověk láskou Boží určen k tomu, aby žil navěky. To je hlavní důvod povýšení.

 

Myslíte si, že církvi podobné výrazy znemožňují oslovovat lidi?

Jistě. My máme své floskulky a formulky jako třeba „Bůh je všemohoucí“. A přijde zemětřesení a lidi se ptají: „Tak kde je ten váš ,všemohoucí‘?“ Takže já nemůžu říct „Bůh je všemohoucí“, ale můžu říct: „Je nanejvýš shovívavý, je láska.“ Bohužel spousta kněží si pořád myslí, že „Boží spravedlnost žádala Kristovu smrt“ – když to vezmeme do důsledků, tak i pacholci na Kalvárii jednali v intencích Boha Otce! Prosit „aby Kristova krev utišila Boží hněv“ je pohanský zvyk! To je hrozná, středověká nauka - panovník se urazil a jeho hněv může zmírnit jen ten, kdo je na stejné úrovni jako on. Tak krvelačný přece Bůh není! Někdo vám řekne: „Tys měl být za své hříchy odsouzen na smrt. Ale buď rád, Kristus to vzal na sebe!“ - jenže to je zástupná oběť. Přitom tady je jen jedna oběť: oběť lásky. Kristus zaplatil za naše hříchy především láskou, ne krví. My snad až příliš zdůrazňujeme jen Ježíšovo utrpení, zapomínáme na jeho život - proto oceňuji, že Jan Pavel II. obohatil růženec o tajemství Ježíšova života.

 

Je možné tyto věci nějak sdělit lidem?

Já jsem několikrát navrhoval, aby se v novém kancionálu věta „Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil“ nahradila slovy „Kristus přišel, aby nás přivedl k Otci, a stálo ho to život.“ Tomu porozumí i nevěrec! Bůh přece nechtěl oběť, on chtěl, aby mu lidi uvěřili, aby ho přijali. Místo věty „smířil svět smrtí a vzkříšením, skrze umučení a smrt nás přivede ke slávě vzkříšení“ by bylo lepší se modlit „skrze naši lásku k němu nás přivede ke slávě vzkříšení“. Uvědomme si jedno: Naše láska často za moc nestojí, ale když ji, tu malou, pochybnou lásku, „strkáme“ Bohu skrze Krista, tak dostává úžasnou hodnotu. Bůh nechce, abychom my byli ti „ubožáci“, aby nás s naší problematickou láskou „zahanboval“ Kristus svojí láskou na úrovni. A to nedělá kvůli sobě, ale proto, abychom před ním neměli komplex méněcennosti. Bůh je dobrotivý otec, který k nám má takovou úctu, že se nás ještě zeptá, jestli se k němu vůbec chceme vrátit. A když souhlasíme, tak s námi udělá „očistec“ – ostříhá nám vlasy, vykoupe nás, abychom se cítili důstojně (jemu náš „zápach“ nevadí). Jenže bohužel máme natolik komplikovanou věrouku, že těžko můžeme něco lidem sdělit.

 

Ale jak to zjednodušit?

Stačí si přečíst podobenství o marnotratném synovi: To je Bůh. Bůh, který čeká a zdálky vyhlíží, kdy už němu přijdeme. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay