Vydání: 2008/22 Umíme zabezpečit církevní památky?, 27.5.2008

V Parlamentu a v médiích se diskutuje o zákonu, který má řešit narovnání vztahu státu a církví. Kromě jasně vyslovené podpory je slyšet i hlasité protesty. „Odmítavé stanovisko těch, kteří v minulosti církev obrali, chtěli ji zničit a tvrdí, že jí nikdy nic nepatřilo, nepřekvapuje. Změna postoje by musela znamenat přiznání viny, pokání a nápravu. To je příliš náročný požadavek na lidi odmítající Boha a duchovní hodnoty vůbec,“ říká k průběhu legislativního procesu arcibiskup Jan Graubner, předseda Církevní komise pro jednání se státem. Jak ale dodává, ozývají se i jiní, kteří mají „dojemnou péči o církev a tvrdí, že má být chudá – a pokud by měla majetek, že by ztratila věrohodnost“. „Ve skutečnosti se však bojí jejího vlivu,“ dodává jedním dechem olomoucký arcibiskup a předseda ČBK. K veřejné diskusi proto přichází formou otázek a odpovědí s argumenty k námitkám vzneseným v Parlamentu či v médiích.

Co je v pozadí současné diskuse?
Někteří jsou pro nápravu, ale představují si ji jinak. Jiní zas myslí pouze na příští volby a své preference, proto jejich postoje určuje populismus. Pro některé politiky jsme vhodným rukojmím při prosazování jejich plánů. Náš pohled se do sdělovacích prostředků dostává těžko. Veřejnoprávní televize si například vyžádala odpověď na řadu otázek, natočila téměř půlhodinový rozhovor, ale odvysílala z něj jen dvě neúplné věty a postavila je do opačného světla.

Církevní majetek prý nikdy církvi nepatřil. Měla jen právo hospodaření?
V některých historických dobách stát omezoval právo církve nakládat s majetkem. Nikdy však právo církve nebylo zpochybněno. Dokonce ani komunistický stát církevní vlastnictví nezpochybňoval. Například vše, co nebylo ukradeno, bylo zapsáno na listu vlastnictví jednotlivých církevních subjektů. Pokud stát potřeboval nějaký pozemek třeba pro stavbu silnice, vykoupil ho. Kdyby si myslel, že patří státu, nemohl by za pozemek zaplatit.

Dokonce profesoři Karlovy univerzity prohlašovali, že majetek nikdy církvi nepatřil. Už za první republiky to tvrdil profesor Hobza. Je to pravda?
Ano, tvrdil to – měl vůbec zvláštní představy o církvi, které citují komunisticky myslící lidé i dnes. V padesátém roce stačil jeho znalecký posudek k odsouzení za vlastizradu devíti kněží v čele s biskupem Zelou, který dostal 25 let vězení, a například opat Opasek doživotí. Stojí za to kousek Hobzovy řeči odcitovat: „Církevní funkcionář československý, jenž dává přednost kanonické poslušnosti vůči kterémukoli cizinci (myslí se papež) v rozporu se státními zákony, stává se zrádcem.“

Proč chce církev kromě řeholního majetku finanční náhradu, a ne lesy a pole?
To byla podmínka státu, který nebyl ochoten vydávat majetek. Majetek byl kdysi zabaven většinou podle zákona, který nařizoval finanční náhradu. Ta nebyla nikdy vyplacena. Vláda nyní uznala, že je spravedlivé splnit závazek státu a zabavený majetek proplatit.

Byla částka stanovena poctivě?
Ano. Statistickou metodou, jak to stát dělá i pro jiné významné účely.

Proč nebyla stanovena cena jednotlivých nemovitostí soudním znalcem?
Jde o tak velké množství položek, že by to stálo mnoho milionů. Trvalo by to tak dlouho, že než by se udělaly poslední soudní odhady, ty první by už neplatily, protože ceny nemovitostí se stále mění.

Proč má proplácení trvat šedesát let?
To si stanovila vláda, protože prý nemá peníze na to, aby vyplatila celou náhradu hned. Pro církev by byla kratší doba výhodnější.

Jak se došlo k úroku 4,85 %?
Právě během jednání s církvemi stát vydal státní obligace na 55 let a prodal je s tímto úrokem. Tak si vlastně stát půjčil peníze od lidí, kteří si cenné papíry koupí, a dal jim takový úrok. Ministerstvo financí rozhodlo, že nemůže pro církve použít jiné stanovení úroku, než jaké určil trh. Stát nezaplatí církvím celou částku hned, vlastně si ji půjčuje, a proto je spravedlivý úrok. Hodnota koruny či později i eura bude klesat. Chceme-li si dělat obraz o stabilitě koruny, je dobré se ohlédnout na stejných šedesát let dozadu. Jen v prvním čtvrtletí tohoto roku byla inflace vyšší než úrok.

Nejde církev do velké nejistoty?
Skutečnou jistotu můžeme mít jen v nebi. Na zemi nám může les shořet, peníze padnout, podnik zkrachovat, pojišťovnu mohou vytunelovat. Jsme na tom podobně jako každá rodina. Abychom mohli žít, musíme pracovat a starat se, ale naším cílem není majetek. Ten má jen sloužit životu.

Je mravné chtít po státu, aby z daní všech platil církvím?
Stát nic církvím nedaruje. Má jen zaplatit za majetek, který si nechává a z velké části jej v privatizaci prodá, čímž získá peníze zpět. Navíc umožní obcím dosáhnout na dotace z Evropské unie a do země tak přijdou další peníze. Někteří křičí, že jde o moc peněz, ale stát už z našich kapes zaplatil na pokutách za špatné privatizace bank či nedostatečnou ochranu cizího kapitálu daleko víc. Proti tomu se nikdo nebouří.

Proč nebyla u jednání také opozice?
Nejednali jsme s Parlamentem, ale s vládou. Církve i vláda sestavily své komise. Do složení té vládní jsme mluvit nemohli. Vím však, že opozice byla informována.

Opozice navrhuje náboženský fond či nadaci, které by stát převedl finanční náhradu. Proč jsou církve proti?
Už císař Josef II. založil náboženský fond, do kterého převedl majetky zrušených klášterů a stanovil, že se z něj budou dotovat nově zřízené farnosti. Fond později přejmenovaný na Matici existoval až do vlády ministra Dostála, který ho svévolně zrušil. Vyhráli jsme sice u Ústavního soudu, ale fond, který existuje dál, už nemá majetek. Zásadně odmítáme řešení, kdy by mohl někdo církevní finance tak snadno vytunelovat.

Opozice vládní návrh zpochybňuje a navrhuje nevydávat majetek ani řeholím a finanční sumu snížit z 83 na 60 miliard.
Půlroční práce státních úřadů pro ně není dost podložená a sami střelili přesné číslo okamžitě od pasu. Poslanec Vlastimil Tlustý pak navrhuje neplatit nic, ale vrátit všechny nemovitosti. Církve mohou jednat jen s vládou, která v této zemi nese odpovědnost a jedná jménem státu. Získat potřebné hlasy v Parlamentu pro vládní návrh zákona je věcí vlády.

Mluví se o kompromisu. V čem ustoupila církev?
Kláštery dostanou jen to, co má dnes v rukou stát. Nejedná se už o to, co prodal soukromníkům nebo převedl na kraje a obce. Nežádáme náhradu ušlého zisku, kterou někteří restituenti dostali, ani náhradu za neplnění povinností státu, když neplatí cestovné nebo mnohé kostely nechal spadnout a na památkách nechal dluhy desítek miliard. Ostatní restituenti už na svém majetku roky hospodaří. Ten náš užívá stát téměř dvacet let po pádu totality. Ani za to jsme nežádali náhradu. Ustoupili jsme od vydání většiny majetku a spokojili se s peněžní náhradou za něj.
Jsme ochotni přijmout nevýhodné vyplácení náhrady po dlouhých šedesát let. Zříkáme se také významné částky ve prospěch ostatních církví, které neměly dost majetku a bez podpory státu by se dostaly do tíživé situace. Tak velkorysé gesto katolické církve vůči nekatolíkům není v našich dějinách známo.

Co bude církev s penězi, které dostane jako náhradu za majetek, dělat? Má už hospodářský program?
Nebude si stavět paláce ani utrácet. Především musí zajistit provoz v současnosti i v době, když už nebude stát ani platit, ani dávat nějaké náhrady. Konkrétní projekty ani smlouvy s finančními institucemi nejsou, protože nemá cenu dělit medvěda, který běhá po lese. Základní představu však máme a správa majetku či financí bude taková, jak je to dnes běžné.

Co se skrývá za souslovím provoz církve?
Největší část finančních nákladů tvoří mzdy kněží a pastoračních pracovníků – nepočítá se s platy pracovníků jednotlivých farností, které si bude platit farnost v budoucnosti stejně jako dnes. Nutnou část tvoří platy zaměstnanců biskupství, topení, poštovné a telefony, cestovné a tak dále. K prioritám patří církevní školy, které mají sice většinu provozu hrazenou z ministerstva školství, ale investice – například vybavení nebo opravy školní budovy, pokud je církevním majetkem – hradí církev.

Farnost tedy není prioritou?
Z vyplacené náhrady by měla mít farnost finančně zajištěného kněze. Farnost je jistě základní jednotkou ve struktuře diecéze, ale pro život církve jsou nutná i jiná zařízení, která slouží věřícím a nemohou je zřizovat jednotlivé farnosti. Potřebujeme například kněžský seminář, abychom mohli pro farnosti vychovat kněze. Potřebujeme formaci katechetů, varhaníků, akolytů, vedoucích mládeže, schol, ministrantů, střediska mládeže, centra pro rodinu... Církevní školy navíc neslouží jen věřícím žákům a studentům. Pak je tu celá oblast sociální a charitativní práce církve.

Neměla by se sociální práce nechat státu a občanským neziskovým organizacím?
K základnímu poslání církve patří služba Bohu, hlásání evangelia včetně vzdělávání a služba lásky. Není možné učit o lásce k potřebným a nepomáhat jim. Stát má povinnost zajistit spravedlivé zákony a systémy pomoci. Žádný systém však nenahradí potřebu konkrétní lásky. Charita využívá státních dotací a plateb z pojišťovny, ale bez církevních peněz a sponzorských darů nemůže fungovat. Jsou oblasti, kde je nenahraditelná. Například o službu umírajícím je ve společnosti takový nezájem, že z dvanácti vyhledávaných a dobře fungujících hospiců v zemi je dvanáct církevních. Ale jde i o matky v tísni či bezdomovce. Většina z nich jsou oběti nemravného zisku, upadlé kultury a zanedbané výchovy. Když tito ubožáci nezajímají nikoho, nás musejí zajímat.

Kdo platí cestovné kněžím, kteří objíždějí více kostelů?
Ze zákona má doposud povinnost platit cestovné a stěhovací výlohy duchovních stát. Neplatí však vůbec nic. Většinou si to platí kněží ze svého platu nebo z darů věřících, někde to platí farnosti. Některé diecéze mají jakýsi fond solidarity, kdy kněží, kteří nemusejí tolik jezdit, pomáhají těm, kteří jezdí hodně a mají farnosti tak chudé, že na to nestačí.

Neměly by se z restitučních peněz opravit zchátralé kostely?
Zčásti ano, ale částka není tak velká, aby to stačilo na opravy všech kostelů, protože jsou velmi zanedbané. Na to církevní majetek nestačil ani dřív. Velké opravy platili do příchodu komunismu většinou patroni, z velké části to byli vlastníci panství. Stát převzal na sebe patronátní právo včetně patronátního závazku zákonem, ale plnil ho tak, že mnoho kostelů spadlo a na ostatních jsou desítky miliard dluhu. Opravy kostelů musejí být dílem široké spolupráce věřících, obcí i státu, ale i dalších sponzorů. Jde přece nejen o místa modlitby či soukromou věc věřících, ale většinou jde o kulturní památky a charakteristické symboly obcí a měst.

Proč jednají za církev biskupové? Neměli by se raději věnovat věcem duchovním?
Pro žádného biskupa to není radost. Každý se raději věnuje pastoraci. Církevní struktura je prostě taková, i když máme na pomoc experty. Velkou pomocí by však bylo, kdyby se věřící více zajímali a angažovali, kdyby je bylo víc vidět a slyšet.

Nálada v Parlamentu nedává velkou naději na schválení předloženého zákona, který je výsledkem jednání vlády a církví. Není to pro vyjednavače blamáž?
Jednáme osmnáct roků. Vzdát to by bylo nejpohodlnější, ale ne nejčestnější. Nikdy se nepodařilo dojít tak daleko jako dnes. Veřejné mínění se posunulo v náš prospěch i přesto, že mnohé sdělovací prostředky pracují proti nám a věřícím je nepříjemné poslouchat útoky a obviňování. Většina politiků dnes uznává, že je třeba problém řešit, a má-li být církev na státu nezávislá, potřebuje nějakou hospodářskou základnu. I když vláda ukázala hodně vůle problém řešit, politická kultura společnosti zatím nedozrála. Chtěli jsme svou vstřícností pomoci obcím uvolněním zablokovaných církevních pozemků, aby dosáhly na evropské dotace. Za pět let možnost těchto dotací z EU skončí. V těch obcích žijí lidé, na kterých nám záleží. Po tolika letech zkušeností s politiky nejsme naivní a přes všechna zklamání jsme chtěli udělat maximum a máme čisté svědomí. Jestli se to ani dnes nepodaří, nezhroutíme se. Jestli se však dokážou věřící občané pro řešení problému sjednotit a skutečně společně pracovat, dříve či později se dobré řešení najde. Všichni jsme v rukou Božích a Bůh se o svoje postarat umí. On je dobrý otec.
Převzato ze stránek Tiskového střediska ČBK http://tisk.cirkev.cz