26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Otakáro M. Schmidt: Léta letí k andělům

27. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/18 Jan Pavel II., 27.4.2011, Autor: Aleš Palán

Širší veřejnost ho mohla nejdřív znát díky jeho angažmá v divadle Sklep. Poté bylo jeho jméno spojeno s řadou filmových snímků a televizních projektů. V posledních letech pracuje zejména pro Českou televizi a televizi Noe. Režisér a scenárista Otakáro Maria Schmidt.

Dnes je vaším hlavním pracovním zájmem televize Noe, nemýlím-li se…

Noe je můj domov. Když teď vzniká u Prahy její nové studio, ředitele televize salesiána P. Leoše Ryšku jsem poprosil, jestli bych nemohl dál jezdit do Ostravy a dělat svou talk- -show Cesta k andělům tam. Dřív jsem si tu sounáležitost tolik neuvědomoval, ale tak je to se vším: hodnotu věcí si člověk připouští, až když je ztrácí. Podobně jako když jsem ztratil rodiče a uvědomil si důležitost katolické církve, svého křtu a biřmování. Protože svoji rodinu nemám – jen tu své snoubenky Jany Studničkové – je Noe moje rodina z nejbližších. Všechny lidi tam mám takřka bez výjimek opravdu rád. V Noe děláme s Janou několik pořadů, ten nejstarší začal před pěti lety, kdy Noe začala vysílat. Léta letí k andělům jsou dvacetiminutové portréty duchovních osobností – mohou zde mluvit o své víře a my tu máme prostor pro své umělecké směřování. Pakliže mám před kamerou známé osobnosti jako Martina Dejdara, Marii Rottrovou a další, které se přiznají ke své víře, je to i dobrý způsob evangelizace. Další pořad, který dělám na klíč s Janou Studničkovou, se jmenuje Bet-Lechem – Dům chleba. Je to cyklus dokumentárních portrétů o hledání archetypu vnitřního domova v nás, řešíme v nich, jestli je domov něco fyzického – rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství, nebo naopak věcí neuchopitelnou, jako například vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů nebo víra.

Předtím jste k víře nesměroval?

Pocházím z katolické šlechtické rodiny z Plzně, měli jsme erb od císaře Zikmunda, v rodině byli umělci, moje pratety učily na klavír na prestižní plzeňské konzervatoři. Postupně se ale rodina podělničtila. Já hrál na klavír Bohuslava Martinů, ale pak jsem musel jít jako strojní zámečník do Škodovky. Bylo to tam „husté“, pro patnáctiletého kluka to znamenalo velký tlak. (Pro zajímavost: nedaleko ode mě dělal na rysplotně Dominik Duka, byl na jiném pracovišti, ale v jednom velkém uzavřeném ocelovém městě.) Plzeň bývala katolická, ale v té době zde, i v naší rodině, byla víra spíš vlažná. To ale pro mě byla možná výhoda, protože jsem byl velmi vzdorovitý, moje žákovská knížka se červenala, byl jsem hipiesák, pak jsem zpunkovatěl… Ale občas jsem do kostela přece jen zašel, měl jsem pod kůží, že se tam smeká a jak se člověk modlí. Ježíše Krista jsem měl svým způsobem jako svého přítele a vzor.

Projevovalo se to nějak?

I když jsem „pařil“ s naší jazz-punkovou partičkou, z níž mnozí nepřežili, protože se ufetovali, uchlastali nebo spáchali sebevraždu, měl jsem u sebe sochu Krista. Na podnájmu nebylo k hnutí, ale socha ležela na gauči. Můj učňovský plat byl jen 30 korun měsíčně, ale přesto jsem si vyhlédl ve starožitnostech Kristův obraz. Stál 180 korun. Přemlouval jsem starožitníka, ať mi sleví, že ten obraz musím mít, a on mi zprvu slevil na 150 a nakonec na 120 korun. Pro mě to znamenalo čtyři učňovské platy. Při zpětném pohledu to považuju za důkaz toho, že jsem už tehdy vnímal Krista jako svého ochránce, bratra, spolubojovníka, pro mě to byl největší rebel, největší hipiesák… Zkrátka archetyp Krista byl ve mně hluboce zakořeněný.

Co vás kromě toho posilovalo?

Mne formoval jednoznačně skauting. Jako kluk jsem Manitua považoval za našeho boha, jen posunutého do indiánství a romantiky. Když jsem se pak dozvěděl, že skautská lilie je vlastně stylizovaný kříž, zase jsem si jen potvrdil, že skauting byl vytvořen křesťany. Dnes si říkám, že život by neměl být ani jako koncentrační tábor, ani jako věčná dovolená, ale právě jako skautský tábor: systém se svým řádem, prací, hrami a nedělní bohoslužbou. Dalším osobním pilířem pro mě bylo osvobození Plzně americkou armádou – to jsme jako kluci strašně silně vnímali, všechen ten jazz, komiks a žvýkačky, co s sebou vojáci přinesli. A do toho program Apollo. Věřící američtí astronauti, na rozdíl od ruských kosmonautů, neřekli: „Vylítli jsme do vesmíru a Bůh tady není,“ ale přihlásili se domů na Zemi z Měsíce a citovali z Písma – četli v Genesis, jak Bůh stvořil Zemi. Obrovský vliv na mě měl i Jan Palach; jezuita Richard Čemus o jeho činu napsal, že to byla velká křesťanská oběť a žádná sebevražda. To všechno na mě jako na kluka mělo obrovský vliv.

Co pro vás mělo v dětství největší význam a na co si z domova nejvíc pamatujete?

Měl jsem neuvěřitelné hračky, které mi udělal můj táta dřevomodelář a amatérský řezbář. Miloval jsem zejména „hájovnu“. Byla to vlastně taková hájovna dětské duše v hájemství domova, do detailu provedená maketa stavení – mělo to odklápěcí střechu a pod ní byly zařízené místnosti, včetně polštářků na kanapi a váziček na stole s několika kvítky. Byli tam i lidé a všechno se mohlo pohybovat podle mé vůle. Mohl jsem jako „bůh“ tvořit a přetvářet celou krajinu. Táta také vyřezával betlém. A právě betlém se pro mě vlastně stal tématem na celý život, tam přece neseme to nejlepší, co máme: děti svoji nejoblíbenější hračku, čokoládové bonbony, řemeslníci a pěstitelé ty nejpovedenější plody své práce. Všichni jsou pak u svých vnitřních jesliček, u zdroje, sami obdarováni, napojeni na pramen živé vody.

Vaše starší tvorba ale příliš duchovní není.

Film Eliška má ráda divočinu je směsí vyprávěných příběhů, vzpomínek z dětství, živých snů a smyšlených vztahů zasazených do stylizované současnosti, aby tak evokovaly felliniovský způsob vidění světa plný vůní a chutí. Zároveň byla Eliška cestou do temných zákoutí labyrintu mé vlastní duše, na které jsem vypátral svého minotaura – dotýkal jsem se něčeho divokého a zároveň dekadentního v sobě, a mohl jsem to tak později lépe ochočit, zužitkovat a jednodušeji se s tím rozloučit. Film bohužel nevyznívá happy-endem, což by měl mít křesťanský umělec jako svou povinnost. Filmy by měly končit alespoň nadějí, protože i my máme naději, že smrtí to nekončí a půjdeme do nebe.

Vím, že v době kolem Velikonoc něco chystáte.

Na DVD vyjde Svatý Vojtěch – první český Evropan. Je to snímek z řady hraných dokumentárních filmů o řádech a českých světcích. Komentář k nim namluvil Marek Eben a vysílají se v České televizi; zájem o ně mají i zahraniční televize.

Čím vás svatý Vojtěch tak oslovil?

Svatý Vojtěch byl prvním českým Evropanem či prvním Čechem evropského formátu. Patřil dokonce k evropské elitě, a to jak vzděláním, tak svými cestami. Spolu s dalšími osobnostmi ztvárňoval myšlenku sjednocené Evropy již před jedním tisíciletím. V dokumentu je vyzdvižena Vojtěchova snaha o morální nápravu Čechů i jeho inspirativní vliv na středověkou literaturu a pozdější malířství a sochařství. Svatý Vojtěch je představen jako patron Čech, Polska a Maďarska a zároveň jako osobnost, která české země spojila s Evropou. Krajina je brázděná cestami a lidské kroky křižují svět. Někteří poutníci jako náš Vojtěch za sebou zanechávají stopy tak hluboké, že jsou zaryté v kamenech jako v genetické a duchovní paměti národa, odkud vyvěrají v podobě legend a pověstí. Záměrem dokumentu je ukázat na výjimečnost osoby sv. Vojtěcha jak po stránce duchovní (světec, misionář, mučedník, iniciátor pokřesťanštění Polska a Maďarska), tak světské (přátelství s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby). Jde o prvního Čecha, jemuž se dostalo mezinárodního uznání. Před ním lze o takové poctě hovořit pouze v souvislosti se sv. Cyrilem a Metodějem.

Co chystáte dalšího?

Jedním z mých chystaných celovečerních hraných filmů podle vlastního scénáře je Zahrada je v noci džungle. V roce 1991 pod názvem Tajů plný ostrov (inspirovaným slavným románem) se uskutečnila premiéra této divadelní hry v divadle Sklep, kde jsem měl hlavní roli a kromě scénáře jsem ji i režíroval. Tato hra měla několik desítek úspěšných repríz, většinou vyprodaných, po celé republice i v zahraničí. V roce 1993 vyšla tato hra knižně a náklad byl rozebrán. Podle této hry byl napsán scénář k celovečernímu filmu, který pak byl vyhodnocen jako nejlepší původní scénář na FAMU a oceněn Českým literárním fondem.

O čem to je?

Je to taková symbolická pohádka pro dospělé. Návrat po mnoha letech do domu dětství, kde objevují již dospělé postavy skrze nalezené hračky samy sebe. Dům je obklopen zahradou a zahrada je místo růstu a niterné péče. Zdi, jež ji obklopují, udržují kvetoucí vnitřní síly pohromadě. Do zahrady lze vstoupit jen úzkou brankou. Tuto branku, která vede do oblasti vnitřního citového života, musíme často nejprve najít. Pokud v zahradě stojí studna nebo strom života, stává se z ní symbol vnitřního bohatství. K zahradě patří zahradník, který by měl pečovat o rostlinnou říši, vnášet do ní řád a neměl by svou „zahrádku“ nechat zpustnout. Ve snu představuje vnitřního zahradníka například Kristus. Zahrady ve snu jsou někdy součástí kláštera a zahradníkem je pak mnich, duchovní nebo andělská postava. Částečně je mojí filozofií při tvorbě také to, co říká básník: Málokdo už si dnes při pozdravu představí letmý polibek rudých rtů na bílých rukou ženy, jak tomu bylo dříve. Ale je potřeba se nad věcmi čas od času znovu zamyslet, aby se nestaly konvencí, studenou logikou a frází. Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům, a proto je nevidíme. Ale je potřeba položit hvězdu na stůl, dveře k rybníku a anděla nechat pít ze sklenice vodu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou