Osudový zlom v našich moderních dějinách

Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

Příloha: Perspektivy

Velký francouzský myslitel 18. století Charles de Montesquieu napsal ve své práci o zániku římské říše, že v lidských dějinách neexistují žádné velké a převratné události, které náhle otočí směr vývoje. Každá převratná událost má totiž svou prehistorii. Připravuje se dlouho v podobě různých trendů či směřování, a pak se v určitém momentu naplno projeví. Na Montesquieua navázal Alexis de Tocqueville ve své práci Starý režim a revoluce, v níž ukázal, že se francouzská revoluce v mnoha směrech připravovala už několik desetiletí před svým výbuchem a byla vlastně jen vyústěním určitého delšího vývoje.

Válka připravila novou scenérii

Totéž je možné ukázat na únoru 1948, jistě nejdůležitější události československých dějin od jejich počátku. Mnichov 1938 a poté březen 1939 znamenaly násilné ukončení teprve dvacetileté historie československého státu, ale tato porážka a následné kruté řádění cizí moci byly „v řádu“ počínajícího světového válečného konfliktu. Byli jsme po Rakousku druzí, kdo byli politicky poraženi a donuceni se vzdát, což přivodilo mnichovské trauma. Zbyla však oprávněná víra, že válka někdy skončí, nacismus bude poražen a Československo obnoveno. Proto se zvláště po vzniku protektorátu náš zahraniční odboj v čele s Edvardem Benešem soustředil na uznání trvající kontinuity Československé republiky protihitlerovskou koalicí. Beneš předpokládal, že vyjdeme z války jako vítězové a znovu budeme rozhodovat o politické mapě Evropy a světa vůbec.
To však nebyl jediný sledovaný cíl. Vedle něj se objevila idea vytvoření čistého národního státu bez národnostních menšin, protože se mělo za to, že tím se jednou provždy zamezí opakování Mnichova. Kvůli této ideji a dalším strategickým úvahám se Beneš rozhodl obrátit na Sovětský svaz a de facto vydal sebe a budoucnost Československa do Stalinových rukou. Nedbal varování řady západních politiků a rozjel se na počátku prosince 1943 do Moskvy. Jaromír Smutný si v říjnu 1943 zapsal tato jeho slova: „Němci musí z republiky pryč! Naše propaganda musí pořád a pořád, soustavně dokazovat, psát, upozorňovat, že čeští nacističtí Němci jsou vlastní příčinou války a vždycky jí budou. Proto musí z Československa pryč; území je naše, potřebujeme je k zabezpečení státu, to dokázal Mnichov, ale bez Němců. A rovnou o tom mluvit, jít už se vším naplno ven,“ (J. Smutný, Svědectví prezidentova kancléře).

Cesta vedla přes Moskvu
To, jak Beneš v Moskvě jednal a co vyjednal, znamenalo první a zásadní krok k únoru 1948. Nebudu se zabývat všemi motivy jeho činů, ale jejich výsledky. Kromě sovětských představitelů na něho čekala v Moskvě i Gottwaldova skupina (především Slánský, Šverma a Kopecký), která mu předložila své podmínky: uznání, že osvobozený stát bude ve všem těsně spolupracovat se Sovětským svazem a podle sovětského vzoru bude provedena změna státní správy, jejímž základem se stanou národní výbory. Ty pak byly právně zřízeny dekretem prezidenta č. 18 ze 4. 12. 1944. Nikoli náhodou je Gottwald už 8. dubna 1945 označil za budoucí hlavní arénu politického boje. V jednom projevu ke komunistickým funkcionářům uvedl, že všichni komunisté musí pochopit, že „právě národní výbory jsou nástrojem, kterým je možno od základů změnit politickou strukturu celého našeho státního zřízení...“.
Gottwaldovi muži v Moskvě dále žádali, aby Beneš uznal, že komunisté jsou nejsilnější z dělnických stran a mají nárok na budoucího předsedu vlády, i když jej neuplatní ihned v první provizorní vládě (místo sebe tam nastrčili sovětského agenta Zdeňka Fierlingera). Žádali, aby v budoucí vládě dostali obě silová ministerstva, vnitro a obranu. Beneš vše slíbil a řekl, že komunisté budou „nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já tento prvek budu vždy podporovat... komunisté a Beneš budou znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá...,“ (J. Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii). Dále se zavázal k rozsáhlému vyvlastňování majetku všech „Němců, zrádců a kolaborantů“, k rozsáhlému znárodňování a slíbil zavést do nově vzniklého ohromného státního sektoru plánovitě řízenou ekonomiku podle pětiletek. Nikdy totiž nepochopil, že ekonomické svobody jsou předpokladem politických svobod. Sovětští představitelé mu pak vyšli vstříc: vyslovili bezpodmínečný souhlas s vysídlením Němců z Československa, třeba všech tří milionů. Takový souhlas Beneš nikdy od západních mocností nedosáhl, a to ani v Postupimi. V Moskvě byla uzavřena Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, v níž se sice mluví hlavně o vzájemném zabezpečení proti budoucímu německému nebezpečí, ale je tu i článek 5, v němž se každá strana zavazuje neuzavírat žádné spojenectví a neúčastnit se žádné koalice namířené proti druhé vysoké smluvní straně. A mezi takové koalice Sověti například později počítali účast v Marshallově plánu. Smlouva byla uzavřena na dvacet let. Na tak dlouho ovšem ani nemusela být uzavírána, protože únor 1948 přišel už za pět let.

K „únoru“ již plnou parou...
Již od roku 1944 připravoval Gottwald konkrétní plány na převzetí politické moci v Československu pod heslem, že nebude třeba socialistické revoluce a diktatury proletariátu, ale národní a demokratické revoluce, která se bude postupně vyvíjet v rámci Národní fronty, bloku povolených politických stran pod vedením KSČ. Už v dubnu 1945 prohlásil, že vytvoření Národní fronty znamená rozhodující přerušení kontinuity s první republikou.
Z politické soutěže měla být především vyřazena a zlikvidována agrární strana, v předválečném Československu ta nejsilnější. Za časů předsedy Antonína Švehly bývala hlavní vnitropolitickou oporou prezidenta Masaryka. Národní fronta vznikla pak krátce poté, co Beneš musel v březnu 1945 jet do Moskvy pro další informace o budoucím vývoji.
Komunisté totiž připravili vládní program a souhlasem s ním podmínili členství v Národní frontě. Tento program byl pak vyhlášen v Košicích 5. dubna 1945, ale všechno „hlavní, základní a zásadní, co obsahuje vládní program, jsme formulovali a navrhli již v poradách s prezidentem na podzim roku 1943...,“ (Gottwald).
Poprvé během své existence se KSČ stala rozhodujícím článkem vlády. Začala vládnout prostřednictvím Národní fronty, ačkoli v té době měla jen asi sedmadvacet tisíc členů. Mezi první akty nové vlády po ukončení vojenských akcí patřilo rozpoutání rozsáhlých represí na základě principu kolektivní viny především proti Němcům. Podle dekretů prezidenta republiky, signovaných dalšími členy vlády, byli postupně zbaveni všech občanských práv, majetků a domovů. Z vysídlování Němců měli ovšem největší prospěch komunisté, protože prostřednictvím národních výborů a jejich ozbrojených složek řídili nejen vysídlování, ale i dosídlování pohraničí, přidělovali majetky a pozice – a k tomu přidávali členské legitimace, aby bylo jasné, za co jim mají být lidé vděční. Během jednoho roku se zvýšil počet členů KSČ zhruba o jeden milion, takže v roce 1946 už mohli vyhrát volby.

Podle předem připraveného scénáře
Košický vládní program byl rozhodující výhybkou, která nasměrovala celý stát a společnost k únoru 1948. Od té doby už nebylo jiné vyústění možné, byť by se o to kdokoli a jakkoli snažil. Skutečností je, že se tento vývoj uskutečňoval především na základě dekretů prezidenta republiky, jenž se často řídil touhou po pomstě a mnohdy byl pod vlivem závazků, které dal Stalinovi a československým komunistům. Na této cestě k únoru 1948 byly postupně likvidovány občanské svobody a práva dalších a dalších vrstev obyvatelstva. Československo přestalo být právním státem. Vládlo v něm „revoluční zákonodárství“ a stále více mocenská zvůle těch, kdo státní loď zezadu postrkovali směrem k úplnému převzetí moci komunisty. Rozhodně nelze tvrdit, že doba bezpráví začala až únorem 1948.
Na základě dekretů prezidenta byl znárodněn nejprve film a pak postupně banky, doly, pojišťovny a řada průmyslových odvětví. V zemi se nekonaly už jedenáct let žádné volby a teprve na podzim 1945 bylo svoláno nezvolené Prozatímní národní shromáždění. Křesla v něm rozdělovala Národní fronta pod vedením KSČ. Není divu, že komunisté si přidělili 128 křesel ze tří set. I z nekomunistických stran byli často vybráni „levicově“ smýšlející členové, nejlépe ti, kdo měli u generálního tajemníka KSČ v trezoru druhou, tu pravou legitimaci.
Národní fronta s tímto sborem pak připravovala další kroky k „únoru“. Například v březnu 1946 se strany Národní fronty dohodly, že volební kampaň musí probíhat v souladu s Košickým vládním programem v duchu přátelství a spojenectví se Sovětským svazem, nesmí se kritizovat žádné akty znárodňování a vyvlastňování, které byly provedeny, ani sama existence Národní fronty. Její vláda má pokračovat dál bez ohledu na výsledky voleb. Je pak logické, že KSČ volby vyhrála, protože to nebyly volby svobodné a demokratické. Probíhaly v ovzduší nátlaku a manipulací ze strany různých orgánů státní správy, v níž zaujímali na všech úrovních rozhodující posty komunisté.
Samotný únor 1948 už proto nebyl žádným velkým střetnutím, tím méně rozhodujícím zápasem. Byla to spíše poslední rána do těla československé demokracie, která už svou duši dávno ztratila.
Rudolf Kučera
Autor je politolog, vyučuje na Fakultě sociálních věd UK a na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay