26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V ateismu je vždycky kus osobního zklamání

30. 5. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/22 Papež přijal českého premiéra, 30.5.2012, Autor: Zita Chalupová

Kdo jsou – a nejsou ateisté? Kde se ateismus vzal? Jaké jsou nejčastější námitky ateistů vůči Bohu? Takové a další otázky jsme položili filozofovi, matematikovi a religionistovi JANU SOKOLOVI.

 Kdo je to ateista? Jak byste ho charakterizoval?

V běžném hovoru si s přesnými pojmy a rozlišováním nemusíme tolik lámat hlavu, protože si už nějak rozumíme. Zato když se chceme o ateismu něco dozvědět, musíme pečlivě rozlišovat. Na jedné straně můžeme mluvit o „praktickém ateismu“ lidí, které náboženské otázky nejen nezajímají, ale vůbec je ani nenapadnou. Prostě žijí, starají se o své záležitosti a zájmy, až jednoho dne umřou. Žádné bohy k tomu nepotřebují; Bůh se do jejich vědomého života jaksi nedostal. Možná proto, že k tomu neměli příležitost, že jim ho nikdo neukázal anebo se opravdu takovým „zbytečným“ otázkám vyhýbají.

 Kdosi řekl, že ateista je ten, kdo nemá žádné otázky. Souhlasíte?

Pro tyto „praktické ateisty“, kteří o Bohu a náboženství vůbec nepřemýšlejí, to asi platí. Je to ostatně docela přirozený lidský postoj a nemusí v něm být nic nepřátelského. Je běžný hlavně tam, kde lidé žijí vcelku bezpečně, jsou se svým životem spokojení, žádné velké utrpení jim nehrozí a nic víc ani nečekají. Někteří filozofové byli k takovým lidem velice přísní a třeba Nietzsche mluví s velkým pohrdáním o těch, kdo si zařídili „své malé pohodlí“ a jde jim jen o to, aby měli „dobré trávení“. Byl totiž přesvědčen, že tím promrhávají své skutečné možnosti a příležitosti, a zoufal si nad tím, že žijí jen jako zvířata.

To je v evangeliu jinak. Pán Ježíš mnohokrát varuje před „bohatstvím“ a v jeho době „bohatý“ nebyl jen milionář. Boháč byl každý, kdo se nemusel bát o zítřejší den, protože se zajistil zásobami a majetkem. Tak se dnes cítíme skoro všichni a je to jistě jeden z důvodů, proč hodně lidí o evangelium nestojí. Kristus sice své posluchače před bohatstvím varuje a bohatým připomíná, že i je čeká smrt a soud, ale pak také říká, že „zdraví nepotřebují lékaře“ a že přišel zachraňovat „ztracené ovce“. Jako kdyby právě tyhle lidi, kteří si s ničím hlavu nelámou, ani nechtěl odsoudit. Jenom jeho žáci a posluchači, kteří jsou „sůl země“ a „světlo světa“, si musí dávat dobrý pozor, aby nezapomněli, že žijí jen a jen z Božího daru a z jeho milosti.

 Jsou ještě jiné druhy ateistů?

Ano. Pak jsou tu ovšem lidé, kteří si se životem a světem různě lámou hlavu. Nepřipadá jim tak samozřejmý jako těm prvním nebo možná musí přemýšlet i proto, že je někdo zklamal, že se jim život nějak nevydařil či zhroutil, že zažili a zažívají něco strašného, anebo se jim zdá, že to všechno nemá smysl. Životní rány bývají sice hrozné, ale mohou člověka také probudit, aby začal hledat. Takových lidí je dnes kolem nás velice mnoho a často jim nelze nic vytknout. Jsou poctiví, snaží se dobře žít a třeba i pomáhat druhým.

Křesťanovi se přesto zdá, že mnozí dělají jednu chybu: že si na své otázky chtějí odpovídat sami, že odpovědi hledají sami v sobě anebo nanejvýš u psychologa. Jako kdyby si až příliš zakládali na své samostatnosti, chtějí si své náboženství sestavit sami. Možná také proto, že je naše křesťanství a naše církve něčím zklamaly.

Mnozí říkají, že věří v cosi nad sebou, ale většinou o tom nechtějí ani mluvit. Tomáš Halík jim proto říká „něcisté“. To jistě nejsou ateisté, i když ve statistikách to tak vypadá, a za mnoho věcí si zaslouží respekt a uznání. Třeba za upřímnost, poctivost i za jistý ostych mluvit o těch nejhlubších věcech. Potíž je ovšem v tom, že takové náboženství, které si člověk udělal sám, ho sotva může opravit, když se mýlí. S bohem, kterého si sám postavil, si sice může dobře rozumět, ale jen těžko mu může být vděčný, prosit jej za odpouštění a doufat, že ho zachrání. A o to přece ve skutečném náboženství vždycky jde.

 Tohle jistě nejsou ateisté. Ale jak je to s lidmi, kteří Boha přímo odmítají?

Člověk je poměrně odolná bytost a může se ze všech ztrát a zklamání jenom otřepat, zvyknout si a zařídit se nějak sám. Takovým lidem, kteří se jaksi smířili s tím, že život už je takový, že lidem se nedá věřit a že to možná všechno nikam nevede, říkáme agnostici. Mají své otázky a pochybnosti, ale zůstávají při nich a odpovědi nehledají. Asi ani nevěří, že by nějaké byly. Zkrátka je to tak – a dost. Může se nám zdát, že si tím své životy jaksi mrzačí, ale jen Bůh do člověka vidí a jistě není na nás, abychom je za to soudili.

Jenomže člověk, který v životě vážně narazil a zklamal se nebo ztroskotal, se může také zatvrdit a všechnu svoji hořkost obrátit proti Bohu. Je to paradox, ale skutečný ateismus musí něco jako náboženství předpokládat, aby proti němu mohl bojovat a klást Bohu vyčítavé otázky. Proč musím trpět a umřít? Proč musím hledat pravdu – a místo ní je všude samá lež a podvod? Proč jako člověk tolik potřebuji naději a lásku – a najednou je mi odepřena?

 Je to jakási odpověď na zklamání…

Ano. Teprve tady, zdá se mi, můžeme mluvit o skutečném, tj. také bojovném ateismu. Kdyby to byl jen výsledek střízlivé úvahy, jak ateisté často tvrdí, nedala by se pochopit jeho bojovnost. Ateismus je možný jen proti náboženství, dokonce možná jen proti náboženství víry a naděje. Může být přitažlivý a přesvědčivý jen jako boj proti iluzi, proti lživé víře a klamné naději. I když se může opírat o nějakou filozofii, o vědu nebo o hroznou zkušenost, jako byl třeba nacistický holokaust, vždycky je v něm také kus osobního lidského zklamání. Může se stát i nástrojem mocenské ideologie, která v náboženství vidí konkurenci, překážku pro své vlastní prosazení, jako to bylo v nacismu i v komunismu. Ale i v tomto případě může být úspěšný, jen pokud to odpovídá zklamaným nadějím mnoha lidí.

 Nejčastější námitkou dnešních ateistů je: Jestliže je Bůh dobrý, jak může dopouštět takové zlo, jako byl třeba holokaust či různé přírodní katastrofy?

Tahle úvaha je už u starého Epikúra, jednoho z prvních filozofických ateistů. Pokud Bůh zlu zabránit nemůže, není to žádný Bůh, a pokud nechce, je sám zlomyslný. To vypadá docela přesvědčivě, dokud se na to člověk nepodívá blíž. Předně: co je to „zlo“? Člověk má pochopitelný sklon považovat za „zlo“ všechno, co mu vadí a překáží. Jenže dnes dobře víme, že třeba bolest je důležitá zpětná vazba – jinak by si člověk nevšiml, že něco není v pořádku. Smrt je pro jednotlivého člověka jistě těžká věc, a přece je pro nás důležitá. Kdybychom byli nesmrtelní, měli bychom na všecko dost času, na životě by nebylo nic dramatického a svět by byl plný otrávených a unavených lidí. Jak říká Hegel, člověk musí umřít také proto, že už všechno ví, všude byl a všemu rozumí. Starý je podle Lévinase ten, kdo je „zakrámovaný sám sebou“. Právě proto, že se člověk životem také opotřebuje, musí ho vystřídat mladí.

Takže bolest a smrt, stejně jako zemětřesení nebo přírodní katastrofy, mohou být tragické, ale nemůžeme je jednoduše považovat za zlo. Život je a musí být křehký a vždycky ohrožený, abychom si ho vážili a museli se o něj starat. Něco jiného je ovšem lidské násilí, vraždy, mučení nebo války. Ale také nenásilné zlo, nenávist a závist, bezcitnost, lhostejnost nebo lež a podvod. Jenže to všechno je lidské zlo, které pášeme jedni na druhých. Je to naše zlo čili hřích.

 A proč mu tedy Bůh nezabrání?

Křesťané i Židé věří, že člověk je stvoření Boží a Bůh nás stvořil jako svobodné. Už Adamovi v ráji něco zakázal, ale kolem stromu poznání nepostavil zeď ani plot. Člověk tak Boží zákaz porušit může, ale nemá či nesmí. Kdyby nemohl, byl by jen loutka, a ne svobodná bytost. Takže na rozdíl od Epikúra, který si myslel, že je na světě sám od sebe, je věřící křesťan Bohu především vděčný za všechno, co od něho dostal a dostává, protože si to nemůže sám udělat, vydobýt ani koupit. Je mu vděčný za život a za svět, za štěstí, za lásku nebo za děti. A je mu dvojnásob vděčný za to, že mu dal jeho svobodu – i když ji samozřejmě může zneužít.

Kdyby Bůh zabránil lidskému zlu, vzal by člověku jeho svobodu a tím i jeho poslání, naději a životní smysl. Je totiž na člověku, aby lidskému zlu bránil, aby pomáhal druhým a lámal si hlavu s tím, jak přiblížit království Boží. Takže lidé, kteří jenom naříkají a stěžují si na skutečné i domnělé zlo, dělají dvě chyby. Předně přehlížejí, že všechno to zlé a bolestivé je možné jen proto, že jim Bůh dává život, lásku, naději, štěstí, a navíc svobodu. A zadruhé mu trochu nestoudně vyčítají, co si sami jejím zneužitím způsobují. Ateisty může ovšem aspoň trochu omluvit, že jim to zřejmě nikdo neřekl, kdežto věřící člověk by to vědět určitě měl.

 Můžeme vysledovat, kdy se ateismus zrodil?

Jak už samo slovo říká, je a-teismus vždycky nějaké odmítnutí nebo popření. Ve starých či primitivních společnostech to nebylo možné, a sice z dvojího důvodu. Jejich „pohanské“ náboženství totiž bylo kolektivní a spočívalo hlavně ve společném slavení svátků. Kdo se ho nezúčastnil, přestal být členem kmene. Ještě ve starém Římě – kdo by se nezúčastnil slavnosti lustra, což bylo zároveň jakési sčítání lidu a vyměření daní, automaticky ztrácel občanství. A zadruhé, tito lidé si svá božstva nepředstavovali, ale přímo je viděli: ve Slunci, v Měsíci, ve stromu nebo v prameni.

Ateismus začal být možný, až když se náboženství zvnitřnilo a vedle společných slavností začalo znamenat individuální postoj vděčnosti i obav o život, o štěstí, o děti. Za ateisty byli pokládáni Židé, protože v chrámu žádná božstva neměli a v synagoze ani neobětovali. Skutečný ateismus ale vznikl až tam, kde se lidé nemuseli tolik strachovat o život nebo děti, a tak začali přehlížet, co všechno dostali a dostávají. Dokud lidé žili z toho, co našli v přírodě nebo co jim vyrostlo na poli, viděli na vlastní oči, že žijí z darovaného. Zato úspěšný městský člověk si může představovat, že žije ze své práce, schopností a přičinění, ze zásob a z majetku – a pokládat to všechno za své samozřejmé právo. Proto Pán Ježíš říká, že Boží království musíme přijímat jako děti, kterým je tohle úplně jasné: žijí přece z toho, co dostávají.

 Hlavně v anglosaském světě je vidět nástup agresivního „nového ateismu“, který argumentuje novými poznatky přírodních věd. Příkladem může být čtenářsky oblíbená Dawkinsova kniha „Boží blud“. Kde se tu vůbec bere?

I za tím bude kus osobního zklamání, ale je to hlavně reakce na náboženský fundamentalismus, který je v USA dost vlivný a nechce se smířit třeba s tím, že svět zřejmě nevznikl za týden. Přitom Bible nic takového neříká a biblické „dny“ nemohly mít 24 hodin už proto, že Slunce přišlo na řadu až čtvrtý den. Fundamentalisté odmítají vědu, a kdyby mohli, možná by ateismus začali pronásledovat.

A tak se i z vědců občas stávají bojovní fundamentalisté, kteří chtějí „náboženství“ vyvrátit, obvykle nedomyšleným výkladem evoluce. Pokud skoro všichni biologové soudí, že se člověk vyvinul z jiných živočichů, začnou třeba tvrdit, že není vlastně nic než „nahá opice“. Jenže člověk se sice z primátů asi vyvinul, ale podstatně se od nich liší, třeba právě řečí, rozumem, studem nebo svobodou. Má vůči nim mnoho navíc, což biologie sama nemůže vysvětlit. Musela by předpokládat, že to všechno měli skrytě, latentně už primáti. A pokud tvrdí, že celý Vesmír se jenom „náhodně vyvinul“, museli by předpokládat, že úplně všechno bylo už nachystáno ve Velkém třesku a pouze se to rozvinulo, jako se z vajíčka vylíhne kuře. Jenže ani tím by se nic nevysvětlilo a celá záhada by se jen přesunula do samého počátku světa. Jak to tam mohlo „být“, když se to nijak neprojevovalo, a odkud se to všechno vzalo?

Vědečtí ateisté dělají ještě jednu logickou chybu – když tvrdí, že se něco stalo „náhodou“. To může totiž znamenat dvě velmi odlišné věci. Buď tu docela banální okolnost, že příčiny neznáme, anebo zcela nedokazatelné, a tedy nevědecké tvrzení, že to žádné příčiny nemá. Když si hodíte korunou, je výsledek „náhodný“, i když je jisté, že pohyb mince je zcela určen fyzikálními zákony. Jenže je tak složitý, že je pro nás „náhodný“. Ale že něco žádné příčiny nemá, je vždycky jen hypotéza, kterou nelze dokázat.

 Takže žádný nový konflikt vědy a víry…

Ve skutečnosti je důvodů pro konflikt vědy a víry dnes mnohem méně než před sto lety. Tenkrát byli vědci přesvědčeni, že Vesmír trvá věčně. Dnes skoro všichni soudí, že vznikl před pár miliardami let a za nějaké ty miliardy zase zanikne. To může dát naší víře, že celý Vesmír je dílo Boží, novou a určitější podobu. A skutečnost evoluce může připomínat, že Stvořitel sice dal světu i člověku do vínku úžasné věci, včetně lidské svobody, že ho však rozhodně neopustil, nýbrž stále v něm působí. Možná proto mluví svatý Pavel o „novém stvoření“ (Ga 6,15) a Kristus o tom, jak „přitáhne všechny k sobě“ (J 12,32). „Hle, všecko tvořím nové“ (Zj 21,5).Dvoustranu připravili

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou