12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Středostavovský gentleman předválečných let

8. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/10 O česko-německém smíření, 8.9.2004, Autor: Aleš Palán

S PAVLEM SMETÁČKEM O JAZZU...

Pocházíte z muzikantské rodiny: váš otec Václav Smetáček byl také 'otcem' Symfonického orchestru hlavního města Prahy (FOK). Nepřipadalo mu vaše jazzové zaměření méně hodnotné?
Otec měl velmi 'ekumenický' vztah k umění. Přímo v našem bytě provozoval zkoušky svého dechového kvinteta nebo klavírní korepetice velkých vokálních děl. Z předválečných desek přehrával i 'barevné' Američany, R. A. Dvorského a svého kolegu ze studií Jaroslava Ježka. Oba vnášeli do komorní a scénické hudby jazzové prvky. I jejich profesoři Alois Hába či Jaroslav Křička se hlásili k avantgardě. Otec tedy za naší jazzovou odbočkou žádný temně bláznivý svět nehledal. Leda sympaticky bláznivý.

Vaším původním nástrojem je klarinet.
Z dechového kvinteta mi připadal zvukově nejlahodnější - pochopitelně kromě tátova hoboje. Klarinet jsem si vybral pro jeho jazzové uplatnění, ale zároveň jsem si byl vědom, že se vyskytuje skoro ve všech euro-amerických hudebních žánrech.

Po konzervatoři jste studoval hudební vědu, ale v pátém semestru jste byl z univerzity vyloučen. Co se přihodilo?
Nebyl jsem ani zdaleka vzorný student. Navíc jsem ve svém postpubertálním vzdoru nebyl ochoten citovat marxistické teze, jako by byly nesporné. Musel jsem je sice, jako každý student, znát, ale vznášel jsem k nim své výhrady. Netajil jsem se ani svým přesvědčením, že křesťanství bylo a je přinejmenším historicko-kulturním i společenským rámcem (středo)evropské totožnosti.

Bál jste se, co s vámi bude po vyhazovu ze školy?
Věřil jsem, že vše dopadne tak, jak má. Byl jsem už profesionálním hudebníkem, hodně jsem cestoval a můj život by byl asi i s diplomem vypadal skoro stejně. A získané vědomosti jsem uplatňoval i v jazzové skladbě! Marek Eben jednou říkal, že když poslouchá naše skladby, má pocit, že slyší americké hudebníky, kteří nás inspirovali. To mě trochu zamrzelo. Vždyť jejich skvělé výkony jsou členěny do prostých písňových forem, kdežto my jsme do svých skladeb vnášeli rondo, organum, různé prvky sonátové formy... To by mělo být, i když nenásilně, znát.

Jak byste reagoval na námitku, že jazz je muzika vyrostlá z afrických zdrojů, zrozená v Americe, a je tedy hudbou svým způsobem folklorní, tedy jinam nepřesaditelnou?
Při svém vzniku byl jazz částí svých funkcí folklorem, ale vznikl spojením kultur přicházejících z různých končin světa. Vyjádříme-li to chemickou technologií, jde nikoli o směs, nýbrž o syntézu: to prolnutí je přítomno v jeho molekulách i atomech. A právě proto, že toho bylo do vzniku jazzu tolik a takto vloženo a je dále vkládáno, zůstává jazz pevný ve své pestré totožnosti.

Byl jste vychován ve víře?
Navenek v takové té prvorepublikové, avšak osobně předané s velkou morální a citovou opravdovostí. Ve studentském věku jsem za doprovodu Chestertonových knih, otce Jiřího Reinsberga a dalších vlivů dospěl ke snaze o uvědomělé praktikování víry.

Chodil jste tedy k Týnu.
Mezi hojným cestováním jsem v Praze navštěvoval hlavně týnskou farnost, která měla poněkud pozměněné pojetí farnosti: spíše jako spříznění přespolních než jako duchovní sdružení sousedů.

Oslovil vás asi reinsbergovský humor.
Upřímně řečeno: jak kdy. A nejsem vždy zajedno s každým, kdo na něj upozorňuje. Někdy to zkresluje obraz Reinsbergovy až neústupné mravní a věroučné náročnosti. Pro mě byl spíše perlivě bystrým tradicionalistou s chestertonovským smyslem pro poetickou nadsázku a trefné protiklady. Vyhledával jsem ho kvůli spiritualitě, méně kvůli anekdotám. Byl jsem také jedním z 'jeho' řidičů. V autě často energicky tepal komolení pevného systému hodnot: i v jazyce. I tak jsem ho znal. Měl jsem a mám ho rád.

Nesetkal jste se u některého duchovního s názorem, že jazz je hudba ne-křesťanská či mimo-křesťanská?
Vlastně ne. Příbuznost s černošskými spirituály ho řadí mezi věrohodné nosiče křesťanské ekumeny. Chvějivá niternost většiny jazzových hudebníků nezapře, ani přes jejich svéráznou zemitost, živelně duchovní založení. Bluesový zpěvák a pianista tmavé pleti Donald B. Douglas byl vyzván, aby vyložil původ své inspirace. Zvolil jediné slovo: Church! (Církev!) Novináři čekali, co dodá, ale zůstal stručný: That´s enough (To je vše.). Nebo: v 70. letech s námi hrával osmdesátiletý Benny Waters. O víře jsme spolu skoro nemluvili, ale jednou mi při společné návštěvě pisoáru řekl: You know, Pavel, the most important think is to believe in God (Víš, Pavle, nejdůležitější je věřit v Boha.). Bylo to dětsky prosté, vůbec mu nepřišlo, že se to 'tam' nehodí.

Je tedy jazz ve své podstatě duchovní hudba?
Může jí být. Petr Eben byl tázán, jakou hudbu, kromě duchovní, skládá. Řekl: 'Skládám jen duchovní hudbu, ne vždy je liturgická.' Rád bych také dokázal, liturgicky i neliturgicky, projevovat svůj vztah k Pánu. I když si čistím zuby nebo boty.

Traditional Jazz Studio - nazývané Smetáčkovci - funguje již neuvěřitelných 45 let.
Ideovou kontinuitu veřejně působícího subjektu si držíme od roku 1959. Nikdy jsme se nerozešli natolik, abychom museli příště založit něco jiného. Od začátku souborem prošlo asi sto instrumentalistů a vokálních sólistů. Nyní často svolávám obsazení přizpůsobené dané příležitosti - za pomoci pomyslného registru záloh. Vždycky jsme hrávali hlavně koncertně, s nostalgickou elegancí smokingového spiknutí: jako poctu etiketě předúnorových gentlemanů v protikladu k představám zaváděným komunisty.

'Hráli' jste si na gentlemany, nebo jste se jimi cítili být?
Za sebe mohu říci, že k tomu, co jsem vyznával, jsem se vždy hrdě hlásil. Stejně jako jsem bez zábran chodil do kostela, jsem vystupoval pokud možno jako středostavovský gentleman. Dokud jsem znal kolegu Ondřeje Havelku jen z jeho veřejné role, měl jsem za to, že je stále takový, jakého jsem ho znal z pódia: pak jsem ale zjistil, že po vystoupení rázně promění svůj oděv i slovník. Můj způsob vlastní veřejné prezentace platí stejně při vystoupení jako před ním a po něm. I to je součást mého vyznání.

Jak vzpomínáte na své účinkování ve filmu Až přijde kocour?
Vojtěch Jasný z nás chtěl mít ve svém filmu alegorickou komediantskou kapelu, která se odněkud vynoří a někam se opět vypaří. Věřím, že se to povedlo s docela poetickým oparem. Dodnes mi tu a tam Ochranný svaz autorský zprostředkuje nějaký pakatel třeba z Brazílie či Islandu, kde se Kocour promítal.

Která z osobností, jež se v Kocourovi objevily, vám utkvěla nejblíž u srdce?
Při práci na filmu jsme poznali pány Wericha, Brodského, Menšíka, paní Chramostovou... Jan Werich byl pro mě dávno před Kocourem i po něm, až na trapné poúnorové úlitby, nositelem prvorepublikové mnohostrunnosti. Jeho a Voskovcovy hry, filmy i texty písní mě stále vábí svým jiskřením. Můj obdiv ale není otrocký: nesu velmi nelibě, slyším-li: 'Nestojím o nekonečnost s hvězdami všemi, stačí mi pár krásných let někde na zemi...'

Nebe na zemi pramení z levicové orientace V+W.
Je podmínkou levicovosti víra v jedině hmotné jsoucno? Wolker byl také levicově zaměřen, a přitom zůstal křesťanem. Spíš to považuji za značně nedomyšlenou vzdorovitost jinak obdivuhodného Osvobozeného divadla. Stejně tak ctím Jiřího Suchého, ale jeho 'Pitomá neděle' mi připadá trapná.

Vidíte: před pár týdny Jiří Suchý právě na této stránce vzpomínal, jak v mládí ministroval.
Jiří Suchý je mi velmi blízký. Třeba text jeho Kamarádů, kde chválí od země odpoutané mistry slova i štětce. Zpívá tam vlastně: 'Sláva těm, kteří (se) povznášejí.' Nad tím jásám; věřím ostatně v anděly. A spolu s Jiřím Suchým vítám i Chagallovy figurální levitace. Všichni jsme ostatně protikladné bytosti a víme, že ledacos zpackali i ti, ke kterým se modlíme.

U černých jazzmanů jste cítil všudypřítomnou duchovnost. Zaznamenal jste něco takového i v českém hudebním prostředí?
Celospolečenská dezorientace v duchovních a církevních pojmech vstoupila někdy i do vyjadřování mých kolegů. Nehádal jsem se s nimi o to, ale dál jsem si stál za svým - doufám, že křesťanským - přesvědčením. Někdy to ctili, jindy spíše brali útrpně na vědomí.

Výrazně inklinujete k italskému prostředí: v Miláně jste působil už v roce 1968.
Měli jsme řádné celosezónní angažmá v milánském Malém divadle v inscenaci Bulgakovovy hry Purpurový ostrov. Itálie jako území mě přednostně zajímala už dřív jako místo, kde se odehrála veškerá stadia evropského kulturního vývoje. Svým dávným vztahem k Řecku stavěla Itálie své evropanství i pod tímto prvotním vlivem. Ovlivňovali nás Fellini, Visconti, Antonioni... Nedovedu si představit Itálii bez Florencie, Říma, Vatikánu, Assisi, San Giovanni Rotondo...

Tam působil Padre Pio. Ten je dnes ve své vlasti populárnější než všichni slavní režiséři.
Jeho obrazy mají úředníci pod sklem svých psacích stolů, taxikáři i řidiči kamionů v autech... Jsou zhruba dva typy osobní výzdoby kamionů: buď jsou druhá okénka prodloužené kabiny pro posádku 'vytapetována' fotografickou koláží dívčích těl nebo oltáříčkem: světci, papež, růženec a skoro vždycky otec Pio z Pietrelciny. (Pozn.: P. Smetáček otevře peněženku a v ní je také obrázek otce Pia.) Otec Pio zemřel, když jsme žili a pravidelně hráli v Miláně; tehdy i v této obchodní a průmyslové severoitalské metropoli Lombardie visela rozměrná podobizna jihoitalského světce i v nákupních pasážích a dalších hojně navštěvovaných místech.

Čtyři roky jste působil v Římě jako zástupce velvyslance.
V roce 1990 jsem vstoupil do tehdejší ČSL. Byl jsem zvolen do Zastupitelstva a Rady Prahy 7 a hudbou jsem provázel trasu předvolební parlamentní kampaně. Josef Lux mi potom zprostředkoval možnost vstoupit do diplomacie. Stal jsem se prvým radou Velvyslanectví ČR při italském státě. Rád bych se ještě někdy do diplomacie vrátil. Ale zpřísněné a zdlouhavé bezpečnostní prověrky - zavedené po 11. září - mohou trvat i déle než rok.


Pavel Smetáček(nar. 1940) je vedoucím souboru Traditional Jazz Studio, se kterým odehrál kolem pěti tisíc vystoupení. Účinkoval v několika filmech, asi ve stovce televizních pořadů, v Divadle Na zábradlí, spolupracoval příležitostně s Hanou Hegerovou, Evou Olmerovou, pravidelně se svým bratrem Ivanem a řadou dalších českých i zahraničních jazzových hudebníků. Podílel se na jedenadvaceti LP, desítkách singlů a čtyřech CD. Publikuje, komponuje. V letech 1994-1998 byl radou Velvyslanectví ČR v Itálii.

Klarinetista Pavel Smetáček při vystoupení se souborem Traditional Jazz Studio

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou