Slavení je jeden z projevů křesťanského života

Vydání: 2005/14 Oblékání do kostela, 20.4.2005

Občas mi při nedělních ohláškách připadá, že nadcházející týden bude plný památek, svátků nebo slavností. Není to trochu moc? Není to proti duchu II. vatikánského koncilu? Vždyť nelze pořád upřímně slavit. A sváteční den by měl být výjimečný! Které církevní svátky jsou tedy určené jako povinné, a jsou proto na úrovni neděle? A znamená to, že pokud se v tyto dny neúčastním mše svaté, tak hřeším? O jaký hřích se jedná? Náš farář mluví o těžkém hříchu.A. G., ostravsko-opavská diecéze

Slavení je jedním ze základních projevů křesťanského života. Liturgická oslava je jeho pramenem a vrcholem zároveň. Každé slavení je cenné, ale nemusí být jedno jako druhé.
Z rozhodnutí ČBK o zasvěcených svátcích vybírám toto upozornění:
zasvěcenými svátky jsou všechny neděle, slavnost Narození Páně (25. 12.) a slavnost Matky Boží, Panny Marie (1. 1.). V tyto dny je účast na mši svaté povinná. Dále jsou ke stejnému způsobu slavení církví vyjmenovány tzv. doporučené svátky: slavnost Zjevení Páně, slavnost Nanebevstoupení Páně, slavnost Těla a krve Páně, slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, slavnost Nanebevzetí Panny Marie, slavnost sv. Josefa, slavnost sv. Petra a Pavla, slavnost sv. Cyrila a Metoděje, slavnost sv. Václava a slavnost Všech svatých. Také liturgický rok je pedagogikou přiměřenou pro cyklické slavení „událostí“ Krista. Každé slavení mše svaté má proto vyjadřovat tento základní význam. Památky a nezávazné památky jsou připomínkami událostí či světců, jejich slavení závazné není.

DEN PRACOVNÍHO KLIDU
V praxi to znamená, že zcela srovnatelný s nedělí je pouze ten den, na který připadá také pracovní klid – což jsou jen první dvě zmíněné slavnosti. Dalšími dny, které nabízejí tuto výhodu, kdy se setkává církevní slavení se státním svátkem, jsou slavnost sv. Cyrila a Metoděje a slavnost sv. Václava. Povinná účast na mši svaté v tyto dny není, ale pro toho, kdo miluje Boha, církev i sebe, je to o důvod víc se bohoslužby zúčastnit.

POKONCILNÍ REFORMA
Pokoncilní Římský kalendář byl v roce 1969 radikálně reformován. Vyjadřuje to, co je společné všem, a dává prostor k připomínce místních světců, ale také k oslavě místních zvyků. Struktura liturgického kalendáře je dílem církve, není tedy něčím absolutně daným. Obsah kalendáře však vyjadřuje něco z podstaty života a víry církve v tajemství Krista. Ustoupit od křesťanského života spojeného s liturgickým rokem by bylo projevem extrémního sekularismu (odstranění všeho náboženského ze života společnosti i lidí). Naopak extrémní zdůrazňování liturgických momentů by bylo proti kultuře a duchu doby a mohlo by být považováno za náboženský integrismus (postoj vyjadřující, že vše v osobním i společenském životě má směřovat či být podřízeno náboženským událostem).

OHLÁŠKY
Vzhledem k informačním možnostem v naší společnosti se kloním k tomu, aby se nezbytná krátká oznámení, která mohou být zařazena do závěrečných obřadů, netýkala kalendáře, ale různých aspektů života farnosti. K pravidlům ohlášek patří také jejich stručnost, přehlednost, srozumitelnost a omezení se na nezbytný (minimální) počet podávaných informací. Pokud se někde objeví potřeba poskytnout věřícím shromážděným v kostele některé specifické informace nebo svědectví křesťanského života, je lepší, aby se tak stalo mimo mši svatou. Z vážného důvodu mohou být takové informace nebo svědectví podány poté, co kněz přednese modlitbu po přijímání. To se ovšem nesmí stát pravidlem a forma nemá vypadat tak, aby budila dojem homilie. Podávání informací nebo sdělování svědectví samozřejmě není důvodem k rušení homilie.

FYZICKÁ A DUCHOVNÍ PŘÍTOMNOST
Pro účast na mši svaté je potřebná jak přítomnost fyzická, tak duchovní. Kdo na mši opravdu nemůže přijít, ale poslouchá ji v rádiu nebo sleduje v televizi, uskutečňuje tím touhu účastnit se slavení mše sobě přiměřeným způsobem. To se doporučuje spojit s tzv. „duchovním“ přijímáním. Ve slavení svátosti smíření je později vhodné tuto skutečnost zmínit.

A kdo je omluven z účasti na mši? Pokud věřící toto své právo a povinnost nevyužívá, pak je třeba se ptát po důvodech. Jsou omluveni ti, kteří se nemohou fyzicky zúčastnit kvůli nemoci, cestování ve ztížených podmínkách, zajetí anebo z rozumných a vážných důvodů (například podlomené zdraví a rekonvalescence, noční a směnný provoz, celodenní provoz, velká vzdálenost kostela, napjatá rodinná situace, jiné nutné a neodkladné záležitosti apod.). Proviňuje se ten, kdo zanedbává sváteční mši svatou (nebo není přítomen na některé její části) bez důvodu nebo z malicherné příčiny.

Ve veřejných projevech pastýřů má při vyjadřování postoje ke slavení církevních svátků převládat pastorační láska. Ta má tolik podob, nakolik jsou rozdílné jednotlivé osobnosti. Obecně se ale mnozí kloní – zvlášť v tak složité otázce, jakou je vztah lidské osoby a její svobody ke hříchu – spíše k mírnějším vyjádřením. To přitom neznamená, že určitou situa- ci nelze považovat za přiměřenou a vhodnou k tomu, aby kněz upozornil na závaznost některých slavností.

P. mgr. PETR ŽŮREK, Th.D.,
odborný asistent na CMTF UP Olomouc,
vyučující pastorální teologie a pastorální medicíny

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Předplatit KT