Malá překvapení jsou přípravou na to poslední, kolosální

Vydání: 2009/49 Tomáš Špidlík, 1.12.2009, Autor: Tomáš Kutil

V posledních letech kardinál Tomáš Špidlík na adresu svého úctyhodného věku rád říkal, že je teď hlavně důležité se dožít devadesátky. Pak už totiž statisticky umírá jen velice málo lidí – žertoval. V těchto dnech se mu tento cíl naplňuje…

Spadne vám při devadesátinách kámen ze srdce?

Když se přidržíme biblických dat, zjistíme, že Bůh po potopě určil člověku sto dvacet let žití. Devadesátka by tedy znamenala tři čtvrtiny prožitého života. Má-li se ovšem poslední čtvrtina prožít ve „věčném Římě“, bude s ní ještě dost starostí, ale nějak to zase přečkáme.

Dlouhá desetiletí jste žil a stále žijete v Itálii. Stala se pro vás „druhou vlastí“. Může mít ale člověk víc domovů? A kde domov váš?

Před sedmi lety jsem dostal od italského prezidenta státní medaili za záslužnou práci pro kulturu. Je pochopitelné, že tu padla otázka: Považujete se za Itala, nebo jste stále Čech? Rozvinul jsem svou odpověď v úvahu: Potkal jsem mnoho vystěhovalců různého typu. Někteří pořád teskní po staré vlasti – v jejich vzpomínkách je stále živá. Unikne jim ovšem skutečnost, že i jejich původní domovina se mění. Když se tam někdy vrátí, jsou zklamáni. Druhý typ má opačný postoj – chtějí se co nejrychleji přizpůsobit novému prostředí, naučit se mluvit bez chyb. Ale často jsou zklamaní i oni. Sotva otevřou ústa, ptají se jich: Odkud vy pocházíte? Já jsem si pro sebe vyhrazoval třetí typ – jsem tím, čím jsem se narodil. Ale jsem vděčný Italům a jiným, že mi pomohli dokončit to, co jsem doma nemohl, a že jsem všude našel tolik dobrých přátel. Myslím, že tento postoj mohou zaujmout miliony vystěhovalců dnešní doby.

Po většinu svého života se zabýváte východní spiritualitou. Čím může obohatit svět?

Pokusme se vyjít z myšlenky ruského myslitele Solovjova. Podle něj nejen jednotlivý člověk, ale i každý národ dostává od Boha své zvláštní poslání. Například dnes máme před očima osud Evropy, jak se zrodila a jak dospívá. Přirovnává se ke stromu, který vyrostl ze tří kořenů: z řecké kultury, z římského práva a z biblického náboženství. A pak je tu ještě křesťanská kultura, která je ovšem stále ve vývoji. Každý národ jí přinesl něco ze svého. Od starověkých Židů jsme dostali biblický základ. Co pro nás znamenali řečtí otcové církve, to stále studujeme v teologii. Pro svou vnější strukturu si církev přizpůsobila římské právo. Další přizpůsobení přišlo od germánských národů, od franckých myslitelů – všichni měli vliv na univerzální křesťanskou tradici. A co Slované? Svým pokřtěním přišli na řadu poslední – svoji víru hluboce prožívali, ale jejich vliv na ostatní národy není dosud tuze znám. Podle Solovjova je to prorockým znamením, že jejich doba teprve nastává. Při vší skromnosti se přiznávám, že jsem svými studiemi sám hojně přispěl k tomu, aby se slovanské myšlení stalo ve světě známější (překladů mých spisů do různých jazyků jsem napočítal už přes 160).

V čem by měl slovanský přínos spočívat?

Vyjádřil jsem ho v knize Ruská idea – a z recenzí i ohlasů na ni čtu, že lidé většinou pochopili, jaký charakter tu vyzdvihuji do popředí: snahu překonat všeobecný abstraktní postoj k pravdě a dát hodnotu postoji osobnímu. Někdy mě ovšem upozorňují, že v moderní době se objevilo i na Západě silné personalistické hnutí. Na to odpovídám, že personalismus slovanský je křesťansky dokonalejší, protože je kristologický. Mohu to ilustrovat jen malou ukázkou. Osobně jsem měl styky s rodinou myslitele Václava Ivanova. Napsal mimo jiné krásnou báseň na sv. Václava a právě od něho přijal papež Jan Pavel II. heslo, že církev má „dýchat oběma stranami plic“. On sám se zabýval studiem mnoha jiných kultur a obdivoval všechny. Rozlítostnil se však nad faktem, že kultury po jistém čase odumírají a zůstanou po nich jen mrtvé muzejní památky. Dalo by se udělat něco k jejich záchraně? Ivanov hájil následující ideu. Ve starověku existovala jedna kultura – historie starých Židů. A přece je dodnes živá: modlíme se jejich žalmy, děti se učí v katechismu o Davidovi a Goliášovi atd. Co ji drží při životě? Okolnost, že to všechno dostalo kristologický smysl. To je tedy lék pro nesmrtelnost určité kultury. Máme rádi svou vlast a její tradice? Dejme jim ráz upřímně křesťanský, a tak se uchovají pro dobro celého světa.

Byl jste 37 let spirituálem v české koleji Nepomucenum – byl jste tedy jakýmsi duchovním otcem. Dnes se často hovoří nejen o nedostatku duchovních povolání, ale i duchovních otců. Čím by se měl vyznačovat duchovní otec?

Kromě své dlouholeté praxe jsem tuto otázku také studoval a dost o ní napsal. Jsme tu opět u problému principů a osoby. Postavme vedle sebe dobrého znalce morálky a duchovního otce. Moralista zná dobře principy správného života, naproti tomu duchovní otec zná osobu, která má principy zachovávat. V běžném životě se setkáváme s dvojím druhem lékařského přístupu. Doktoři musejí znát anatomii lidských orgánů a všeobecně uznanou účinnost léků. Ale osobní lékař dobře zná také svého pacienta a ví, jak u něj léky aplikovat. Má s tím jistou zkušenost. V Římě probíhá tříletý kurs pro lékaře, kteří se chtějí v tomto osobním postoji zdokonalit: „Nechceme léčit nemoci, ale nemocné lidi,“ říkají. Proto ode mne každý měsíc žádají lekci o antropologii, o pojetí člověka v různých kulturách. Ovšem to samo o sobě by zůstalo jen v teoretické rovině, kdyby se k tomu nepřipojila dobrá praxe.

Totéž asi platí o léčení duší...

A ještě víc. Lidé stále vyhledávají duchovní otce, o nichž se rozšířilo, že čtou v duši její tajemství. V teologii se studují pravidla spirituality (v Itálii jsou různé speciální instituty), ale tisícové davy vyhledávaly pověstného patera Pia – a všichni tito lidé dosvědčovali, že jim řekl to pravé. V mnoha případech to vypadá až zázračně, ale pověstní ruští „starci“ to vysvětlili. Udávali následující jednoduché zdůvodnění: Pán Bůh stvořil lidi, aby si navzájem plně rozuměli. Hřích egoismu vybudoval mezi lidskými srdci zeď, ale láska ji boří. Kdo druhého opravdu miluje, porozumí mu. To vypozorují i děti, když zjistí, jak je těžké oklamat matku. Historie ruských starců také názorně ukazuje jejich důležitost. Ruské mnišství bylo ve středověku velice rozkvetlé. V patnáctém století se v něm však projevil morální úpadek, a tak vyvstali dva velcí reformátoři. Jeden byl tradicionalista a hlásal návrat ke starým dobrým pravidlům. Druhého bychom mohli nazvat progresistou, který chtěl obnovit ducha novými idejemi. Ptáme-li se historie, který z nich měl úspěch, zjistíme, že oba, ale jen na dvě tři generace. Pravá obnova ruského mnišství přišla až později – a to dokonce v době josefínského racionalismu – tím, že vyvstali nečekaně „starci“, duchovní otcové lidu.

Máte mnoho přátel i mezi stoupenci jiných křesťanských vyznání. Co považujete v ekumenismu za podstatné?

Když jsem jezdíval častěji do Rumunska, ptávali se mě: „Jak vás tam přijímají pravoslavní?“ Má odpověď bývala jednoduchá: „Nejdu navštívit ani pravoslavné, ani katolíky, nýbrž přátele. A ti mě přijímají dobře, s ostatními nemám co diskutovat.“ Byl jsem například v dobrém přátelském vztahu s pravoslavným teologem Staniloaem, nazývali ho „rumunským Rahnerem“. Přijel jsem ho navštívit krátce před jeho smrtí. Seděl jsem u jeho postele a do místnosti nečekaně vpadl cizí mnich, který se tomuto přátelství podivil. Prohodil jízlivě: „Jaký je ještě rozdíl mezi katolíky a pravoslavnými?“ Neměli jsme chuti s ním diskutovat, ale on doléhal. Nakonec Staniloae prohodil: „Tu neomylnost pochopit nedovedeme.“ Myslel tím papežskou. Já jsem se zasmál: „To já zase pochopit dovedu, protože jsem také neomylný.“ Byl jsem napomenut, abych o tak vážné otázce nežertoval. Odvětil jsem: „Nežertuji, vážně věřím, že moje slova mají neomylný účinek, když při mši recituji konsekrační slova nebo když ve zpovědi říkám: Já ti udílím rozhřešení.“ Staniloae namítl: „To je neomylná moc církve.“ A já na to: „To věříme i o papeži, když mluví jménem celé církve.“ Teolog se zamyslel a jen dodal: „Vidíte, jak by se o takových problémech dalo klidně přátelsky uvažovat.“ Potvrdil mi to i jeden pravoslavný biskup, který se u mne zastavil při návratu z ekumenického kongresu a povzdechl si: „Jak to unavuje, hádat se o formule a nemluvit o vzájemných životních zkušenostech.“

Dnes ovšem nejde jen o ekumenismus. V Evropě je stále početnější muslimská menšina. Máte s ní nějaké zkušenosti?

Malé, ale jedna nedávná byla pozoruhodná. Před třemi lety jeli moji známí mozaikáři (tvůrci nástěnných mozaik) do Damašku opravovat křesťanskou kapli. Přidal jsem se k nim, abych navštívil východní patriarchy – katolické i pravoslavné. Nakonec jsem zašel v kardinálském oblečení i do velké mešity. Oproti všemu očekávání mě přijali velmi pěkně – sbor mi zazpíval něco jako arabské Mnogaja ljeta, ismámští poutníci z Iráku se nechali se mnou vyfotografovat a kapsy jsem měl pak plné čokoládových bonbonů, které mi dávali na znamení přátelství. Kdo zná muslimy jen z novin, ten tomu neuvěří. V římském orientálním ústavu působil jako profesor jeden Turek, kterého obrátil na katolickou víru Blondel. Ten studoval různá hnutí v dějinách islámu, včetně bratrstev mystického rázu, a z hovorů s ním jsem pochopil, že i u pravověrných muslimů žije spiritualita biblického Starého zákona, který byl přípravou na ten Nový. Najdou se dnes nějací svatí Pavlové? To je otázka Boží prozřetelnosti, jejímž obsahem je i naděje a nečekaná překvapení.

Rád prý citujete Nerudovy verše: „Já ledačíms jsem byl v tom Božím světě, však čím jsem byl, tím byl jsem rád…“

Ta slova si opravdu rád opakuji. Západním směrem jsem dojel až do Kalifornie, na východ do Austrálie, na sever do Švédska, na jih do rovníkové Afriky. A vyšlo to vždycky tak, že jsem tam pobýval rád. Pochopitelně nejvíc mě překvapila zkušenost s africkou spiritualitou. V Kinshase v tehdejším Zairu (dnes Kongu) hledali někoho, kdo by na teologické fakultě dával jeden semestr kurzy spirituality. Nabídka došla až ke mně a já na ni kývnul, protože šlo o francouzsky mluvící oblast, o kraj už dávno převážně křesťanský. Použil jsem tam i své znalosti z evropské východní spirituality. A tehdy mi studenti řekli: „To by pro nás bylo mnohem přijatelnější než francouzské abstraktní diskuse.“ Stejný názor zazněl i tehdy, když jsem měl ve městě veřejnou přednášku o ikonách spojenou s projekcí. Jeden starý pán pokýval hlavou a dodal: „Vidím, že náboženský význam mají i barvy. Pak se dá Bůh najít všude.“ V jednom z dalších týdnů zde měl přednášku profesor, který přijel z Paříže a byl velmi otevřený. Vybízel Afričany, aby se inspirovali tím, co udělali sv. Cyril a Metoděj pro Slovany: aby Bůh mluvil k lidem jejich jazykem. Při mnoha svých cestách po světě jsem si také ověřil, že Bůh tolika různými způsoby mluvit skutečně chce, ale musíme prosit o dar proroctví, tj. schopnosti vysvětlovat náboženské věci různými jazyky. O to se také snažím ve svých knihách či promluvách. Jednou mi dodala odvahu jistá babička z východního Slovenska. Zdejší biskup mě požádal, abych požehnal jeho matce. Našli jsme ji v temné světničce. Oznámení, že se k ní dostavil na návštěvu kardinál z Říma, ji nezajímalo, ale když pak uslyšela moje jméno, dodala: „Toho každý piatok v rádiu počúvam.“ To je pro starého profesora teologie ocenění nejodbornější.

Mezi vašimi posluchači byl i Jan Pavel II.

V roce 1995 jsem dával exercicie ve Vatikánu, které papež Jan Pavel II. vyslechl. Když se mě pak ptali, zda je těžké kázat Kristovu náměstku, odbyl jsem je poznámkou, že pro kazatele je to naopak velmi lehké – může si být jist, že posluchač neztratí víru. Ostatně tyto exercicie daly vznik první kapli slovanského rázu ve Vatikánu – Redemptoris Mater. Papež v závěru mých exercicií tehdy ocenil, že jsem v nich použil i myšlenek převzatých ze slovanské spirituality, a poté se zrodila jeho idea, aby zdejší provizorně upravená kaple dostala důstojnou podobu. V ní jsme pak s P. Rupnikem a jeho spolupracovníky začali vytvářet první mozaikové dílo, které se stalo proslulým. S Janem Pavlem II. jsem se poté stýkal častěji. Když jel na východ, chtěl si promluvit o duchovních problémech daných zemí. Ve svém denním programu ovšem těžko hledal volnou chvíli, jednoduše si mě tedy pozval na oběd – a při něm jsme všechno v klidu probrali. Ale musel jsem si také připravit dva nebo tři vtipy, neboť měl pro anekdoty velké porozumění. Jednou mi chtěl na chodbě také požehnat a já jsem se bránil, že si nemohu kleknout. Prohlásil: „Já také ne.“ Odvětil jsem: „Svatý otče, jak jsme šťastni, že začínáme slábnout od nohou, a ne od hlavy.“ On skutečně od hlavy nikdy nezeslábnul, mysl měl jasnou až do poslední chvíle.

Čeho se chcete ještě dožít?

Není radno živit naději „na něco“, ale naději mít. Co následuje, je vždycky překvapení. Ta malá jsou přípravou na to poslední, velké, kolosální.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay