Kámen smrti byl odvalen

Vydání: 2005/13 Velikonoce, 19.4.2005

Vrcholem a středem celého liturgického roku je svaté triduum, tedy tři velikonoční dny utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. Tyto dny začínají večerní mší na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek, vrcholí při velikonoční vigilii a končí nešporami neděle Zmrtvýchvstání Páně. Svatý Augustin mluví o „svatém triduu Ukřižovaného, Pohřbeného a Vzkříšeného“. Takže Zelený čtvrtek a Velký pátek nejsou přípravou na Velikonoce, nýbrž součástí jediného velkého svátku Velikonoc. V dějinách církve se slavnost těchto tří dnů dlouho soustřeďovala na Ježíšovu smrt a slavnost vzkříšení se omezovala na neděli. Toto oddělení obou stránek tajemství vykoupení – smrti a vzkříšení – je opět odstraněno a obojí tvoří jeden celek. Velký pátek a velikonoční noc jsou dvě stránky téže skutečnosti. Bez smrti není zmrtvýchvstání, protože právě smrt je branou do slávy. Proto tři svaté dny tvoří ve skutečnosti den jediný. (Klemens Richter – Liturgie a život)

Zelený čtvrtek – Ježíš sloužící

Všichni evangelisté se zmiňují o Poslední večeři. Ale u sv. Jana jako u jediného chybí zmínka o ustanovení eucharistie. Jan o ní nepíše, ale věnuje se jinému tématu, které zase nenajdeme u ostatních evangelistů – Pánově službě, umývání nohou. Toto Pánovo gesto muselo zapůsobit jako šok. Nohy umývali otroci, protože to byla ta nejposlednější práce. Anebo si ještě nohy nechali umývat rabíni od svých žáků. A najednou je tu rabi, Mistr a Pán, který si nenechá umývat nohy, ale dokonce je sám umývá druhým. Všechno je zase naopak. Ježíš se sklání a umývá apoštolům nohy. Mohli bychom říci, že se sklání k patám učedníků.
Když se řekne slovo pata, možná se nám vybaví ještě ze školních let staré řecké báje a pověsti a hrdina, který se jmenoval Achilles. Kdo by neslyšel o jeho patě? Když maminka koupala svého syna Achilla v řece, aby se stal nesmrtelným a nezranitelným, tak ho držela za patu, a právě tato pata znamenala zranitelné místo v Achillově životě.
A když se Ježíš sklání k patám svých učedníků – a tedy i nás: sklání se k našim slabostem, ubohostem, ke všem těm místům, kde jsme prostě slabí a zranitelní. Sklání se k nim proto, aby se jich dotkl, aby je uzdravil a očistil. Pán se o nás zajímá. Zajímají ho pochopitelně i naše bolavá místa, za která se stydíme a která skrýváme možná před sebou samými, a někdy možná i před Bohem. Ježíš pokleká, aby se dotýkal právě těchto našich bolavých míst, aby nás uzdravil. A o to jde především v eucharistii, kdy slavíme zvláštní Ježíšův dotek a Ježíšovu lásku. Kéž bychom si touto Boží láskou nechali posloužit!

Velký pátek – smrt semínka
Aby semínko vydalo užitek, musí nejdříve zemřít. Na jaře lidé ve velké naději sázejí semínka. Položí je do země, zajistí dostatek vody a světla a potom už jenom čekají. Po určité době se země začne hýbat, a i když je půda mnohonásobně těžší než semínko, ono má v sobě takovou sílu, že si dokáže poradit.
Je to už téměř dva tisíce let, co také vyrašilo jedno malé semínko. Mnohé těžké kameny se ho snažily udržet pod zemí a snažily se mu ze všech sil zabránit v růstu. Až nakonec tu zůstal poslední a nejtěžší kámen, kámen smrti. Zdálo se, že semínko už navždy zůstane v zemi. Kameny zažívaly triumf. Vypadalo to, že kámen smrti je příliš veliký na to, aby mohl být odvalen. Ale třetího dne se Boží semínko pohnulo a vyrostlo do ještě větší krásy. Ani náhrobní kámen neodolal jeho síle.

Bílá sobota – uskutečňování přechodu
Na Bílou sobotu církev bdí na modlitbách u Božího hrobu a uvažuje o Ježíšově umučení a smrti. Člověk má jít víc do sebe a přemýšlet.
Henri Nouwen říká, že i když je smrt přechodem do nového života, tak pouze málokdo touží takový přechod uskutečnit. Možná by nám pomohlo uvědomit si, že našemu konečnému přechodu předchází řada přechodů dřívějších. Když jsme se narodili, museli jsme přejít z lůna své matky do života v rodině. Když jsme začali chodit do školy, tak jsme přešli ze života v rodině do života v mnohem větším společenství. A když se člověk ožení nebo vdá, potom přechází ze života s mnoha možnostmi do života odevzdaného jedné osobě. Když potom člověk odchází do důchodu, přechází ze života přesně vymezené práce do života, který si od něj žádá nový druh tvořivosti a moudrosti. Každý z těchto přechodů je vlastně smrtí, která vede k novému životu. Pokud tyto přechody prožíváme dobře, budeme lépe připraveni i pro přechod poslední.

Vzkříšení – On žije!
Jeden muž navštívil známé muzeum voskových figurín madam Tussaudové v Londýně. Prohlídka ho velmi unavila. Uviděl prázdnou židli, která pravděpodobně sloužila jako podstavec nějaké voskové figuríně, a sedl si na ni. Protože byl velmi unaven a v místnosti byl těžký vzduch, usnul. Najednou procitl a uslyšel hlasy. Okolo něj stála skupina an- glických dam, které se dohadovaly. Horlivě hledaly v průvodci tuto osamělou figurínu a zjišťovaly, kdo to vlastně je. Protože měla moderní oděv, nemohla to být historická postava. Nešlo ani o známou osobnost z uměleckého nebo politického života, protože ji nikdo neznal. Náhle muž zachytil názor jedné z dam: „To je určitě práce nějakého amatéra. Jen se podívejte, jak je figurína špatně udělaná. Ostatní vypadají, jako by žily, ale tahle je naprosto nepřirozená. To musel skutečně dělat nějaký učeň!“ To už ovšem muž nemohl vydržet. Pomalu otevřel oči a narovnal se. Dámy, které stály nejblíže, se zděšeným výkřikem uskočily a volaly: „On žije, on žije!“
On žije! To je radostné volání Velikonoc. Ježíš není figurína ani mumie, ale je živý. On skutečně žije!
Velikonoce mají tedy poslední slovo. Nic není konečné, ani smrt. I smrt je možné zvrátit. Jestliže tenkrát v Jeruzalémě byl hrob skutečně prázdný, může to Bůh zopakovat a zopakuje to ve velkém. To, co bylo nenávratné, bude vráceno. Znovu uvidíme své přátele a všechny ty, kteří nás předešli. Smrt nemá poslední slovo. Poslední slovo bude mít vzkříšení a život. Boží láska si už najde způsob, jak všechno překonat. Bůh nedovolí, aby smrt zvítězila. Velikonoce v nás zároveň chtějí probudit důvěru, že žádná „hrobová situace“ není pro nikoho definitivní. Ani pro děti ani pro dospělé. Tehdy, když všechno přikryje tma, žal a deprese, sestoupí anděl, zatřese zemí, a my budeme schopni povstat k životu. Blesk Ducha osvítí naši temnotu a vytvoří prostor pro vzkříšení.
Někdy přitom stačí tak málo, aby došlo ke vzkříšení v našem životě. Pokaždé, když prolomíme krunýř sobectví, který nás chce uzavřít do našeho vlastního já, nastává vzkříšení. Pokaždé, když si podáme ruce ke smíru, děje se vzkříšení. Když se dělíme s druhými, když si odpouštíme, dochází ke vzkříšení. A pokud se budeme o toto vzkříšení znovu pokoušet navzdory všem neúspěchům a pádům, můžeme zbytek klidně nechat Bohu. On sám pak dokoná naše započaté vzkříšení. Neboť Bůh chce naše štěstí, na to nám dal v Ježíšově vzkříšení své čestné slovo. A věrný Bůh své slovo drží. Řekl nám své věčné „ano“ a je na nás, abychom i my odpověděli Bohu svým „ano“ a abychom tomuto „ano“ zůstali věrni.

HAVLÁT PETR

Sdílet článek na: 

Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay