26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Hudba je jakýsi průtokový ohřívač emocí

11. 4. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/15 Čech chrání papeže. Poprvé v dějinách, 11.4.2012, Autor: Miloš Szabo

Jsou neznámí lidé, kteří moc chtějí stát se známými. Jsou známí lidé, kteří to o sobě neustále potřebují dávat vědět. A jsou známí lidé, kteří známými jednoduše jsou. Dávají o sobě vědět svým dílem. PETR MALÁSEK patří k posledním z nich. Jeho hudba v notách i v klávesách klavíru se už léta řadí k tomu nejlepšímu v současné české hudební tvorbě.

Jste synem slavného muzikanta. Mají to dnes děti známých lidí těžší?

Myslím, že je to pořád stejné. Důležité je se z toho nezbláznit. Byl jsem vychováván v tom, že v životě jsou mnohem podstatnější věci než sláva. Málokdo ví, že táta svou popularitu nesl velmi těžce. Možná i z toho pramení moje nechuť se jakkoli stát známým. Jsem vždy raději členem týmu, který se o něco pěkného snaží a věnuje tomu čas. Muzikant má podle mě hrát hudbu, a ne dávat lidem moudra a sdělovat národu poselství…

Nepletou si lidé hudební skladatele Malásky otce se synem?

Pletou, ale nikdy mě to nemrzelo. Měl jsem jedno takové krátké období kolem puberty, kdy jsem si chtěl vyšlapat úplně vlastní cestičku. Když jsem se bez problémů dostal na první pokus na konzervatoř, už jsem měl jako pianista za sebou spoustu vyhraných soutěží. Takže mě mrzelo, když se občas povídalo, že jsem se tam dostal z protekce. Na druhé straně jsem se pak snažil pracovat ještě usilovněji, abych všem dokázal, že to tak není.

Táta vám zemřel, když jste byl hodně mladý…

Velmi živě si na to vzpomínám. Byl to naprostý šok, protože zemřel náhle na infarkt, byla to doslova vteřinová záležitost. V té době mi bylo devatenáct a byl jsem v pátém ročníku konzervatoře… Po tátovi zůstala spousta rozdělané práce a já už v té době pociťoval jakousi povinnost ji dokončit. Domluvil jsem se proto s Jirkou Bažantem, s nímž táta celý život spolupracoval; táta tehdy měl roztočenou desku, na niž zbývalo nahrát jednu skladbu. Tenkrát jsem to nahrál já, aniž to někdo věděl. Mohl jsem tak tátovi aspoň něco splatit, nikoli dluh, ale spíše něco jako štafetu – jít dál a pokračovat. Tato práce mi v mém velkém smutku a neštěstí hodně pomohla.

Máte ze smrti respekt?

Spíš na ni asi nechci myslet. Samozřejmě vím, že je to nedílná součást lidského života, která nás dříve nebo později dostihne. Nerad si však dopředu vytvářím katastrofické scénáře. Vím, že všechno může být zítra jinak, než je dnes. A proto se snažím přijímat věci, jak přicházejí. Asi je to dáno i tím, že mám hodně rád jazz, což je improvizační hudba, k níž musíte mít nadání. A tak se i já nechávám strhávat událostmi, které se kolem mě dějí, a reaguji na ně, jak nejlépe umím.

Stalo se vám někdy, že jste nebyl spokojený s tím, co jste vytvořil?

(váhá) Kvůli nedostatku času asi ne, vždycky je na práci nakonec přesně tolik času, kolik vyžaduje. Ale možná jsem měl pocit, že bych to dneska udělal jinak než předtím. Hudba je jakýsi spouštěč emocí, který v momentálním rozpoložení transformujete do tónů. Účelem skladby pak je, aby tu náladu, pocity a emoce přenesla k ostatním lidem. Hudba je jakýsi průtokový ohřívač emocí. A samozřejmě, jak se člověk vyvíjí a dozrává, mění se i jeho nálady, emoce, priority – a dnes bych dřívější skladby buď vůbec nebyl schopen složit, anebo bych je složil zcela jinak. Jestli by to však bylo lepší, nebo horší, je čistě hypotetické.

Můžete popsat, jak vlastně skladbu píšete?

Píšu jakoby zjednodušenou linku, i dnes pořád ručně. Takže tužka, guma a papírky jsou moje nejdůležitější pracovní nástroje. Do té jednoduché linky si pak dělám poznámky: tohle hraje hoboj, tady smyčce… Pak si sednu a začnu rozepisovat partituru. To je opravdu hrozná práce, kdy každému nástroji musíte připsat každý tón, rozepsat každé frázování, obloučky, dynamiku – je to taková otročina. Dnes se to už všechno píše na počítači, ale ještě před pár lety se to muselo psát v ruce, takže skladatel míval obvykle po ruce tzv. rozpisovače, což je profese, která už téměř vyhynula.

V první fázi tedy potřebuji rýsovací prkno, na něm čistý papír pouze s notovými linkami, jinak nic. A linkuji jednotlivé takty shora dolů. Ta příprava je něco, jako když si malíř chystá plátno – zdánlivě to nesouvisí s hotovým dílem, ale patří to k němu. Když pracuji s notovým papírem, už se pomalu do té hudby vlastně namáčím a promýšlím spoustu detailů. Když jsem psal kupříkladu Fantoma opery, což bylo asi šest set stránek partitury, jenom ty stránky nalinkovat mi trvalo celé tři dny.

Co když vznikne při psaní pauza? Píšete čtyři dny, jste na straně 287, pak jedete s rodinou k moři. Po dvou týdnech se vrátíte…

Mozek je takový orgán, který se zapne do určitého režimu a musí v něm setrvat – a pak to jde strašně rychle. Je to jako u všech jiných oborů: když se trénuje, funguje to dobře, ale když se trénovat přestane, jde to mnohem pomaleji a hůř. Jednou jsem si řekl, že už mám toho skládání opravdu dost a že si udělám půl roku pauzu. Jenže pak jsem měl napsat nějakou drobnou skladbu, kterou bych měl jindy hotovou za tři dny, a já ji vůbec nebyl schopen dokončit. Mozek se zkrátka přepnul do odpočinkového režimu a nechtěl se vrátit zpět. Od té doby vím, že pauzy jsou hrozně nebezpečné.

Jste skladatel, frontman kapely, jako pianista doprovázíte naše přední interprety. Musíte se hodně krotit, abyste „pouze“ doprovázel a nebyl na pódiu sám za sebe?

Koncertní doprovod dělám pouze s lidmi, kteří mají speciální repertoár. Můžete si všimnout, že jsou to vesměs lidé, kteří umí zpívat náladovky, určité emotivní skladby, něco jako šanson. Přitom nesmí vyniknout ani zpěvák, ani muzikant. Musejí spolu jednoduše ladit, a to nejen hudebně. V tu chvíli jsme na pódiu opravdu rovnocenní partneři, závislí jeden na druhém, a sice úplně stejnou měrou. Samozřejmě jsem si vědom, že vyprodaný sál přišel poslouchat zpěvačku a že jsem tam od toho, abych jí vytvořil podhoubí, aby ty skladby mohla nejen odzpívat, ale přímo lidem předat. Pro mě to tedy znamená napojit se na dotyčného interpreta, dýchat s ním a prožívat příběh konkrétní písničky úplně stejně, jako ho prožívá on. Byly zpěvačky, které mě oslovily ke spolupráci, zkusili jsme to spolu, ale nešlo to. Možná jsme dýchali oba dobře, ale neuměli jsme dýchat spolu. Při recitálech totiž jedete spolu na jedné vlně hudby a ta vlna se nesmí tříštit. Muzikant by měl mít pokoru před hudbou – i před svou vlastní.

Dva roky jste také učil na konzervatoři.

Učil jsem skladbu, což je specifický obor, v němž se úplně stírá zažitý vztah profesor 
– žák. Nikoho totiž nemohu naučit nápady, ty zkrátka přicházejí – lidé buď talentovaní jsou, nebo nejsou. A když tam talent je a nápady přicházejí, může pedagog studenta naučit, co s nimi dál, jak je zpracovat; může ho naučit různé fígle, na něž přišel v průběhu let. Já měl na své pedagogy jak na konzervatoři, tak na akademii velké štěstí – neučili mě pouhou teorii, ale doslova mi ukazovali cestu, abych si našel tu svou. A tohle jsem chtěl zprostředkovat mladým lidem i já. Jenže pak jsem zjistil, že pedagogika není ani trochu kompatibilní s běžným muzikantským životem: kvůli koncertům, natáčením a zkouškám jsem musel pořád rušit hodiny, přehazovat je na jindy, a tak jsem se po dvou letech musel omluvit a učení nechat.

Zamýšlel jste se někdy nad tím, odkud se bere talent?

Zamýšlel, ale nikdy jsem na nic nepřišel. Talent je určitá dispozice, která přichází v určitou chvíli. Osobně si myslím, že každý člověk má nějaký talent, jen ho musí rozeznat. A pak s tím začít pracovat, věnovat tomu čas, úsilí. A přitom nezbožňovat peníze. Ty buď přijdou, anebo také ne. Talent se musí milovat a člověku musí být jedno, zda se tím talentem živí. Tato určitá posedlost talentem je pro jeho rozvoj velmi důležitá – jen tak ho může člověk proměňovat a díky němu přinášet další ovoce.

Ale takto by to mělo být nejen v muzice. Kdyby každý člověk miloval to, co dělá, a dělal to s radostí, jsem přesvědčen, že by svět byl nejen hezčí, ale i lepší. Lidé se dnes už v mládí odklání od svých talentů, protože jim nepřinášejí zisk, především pod vlivem rodičů tedy opouštějí to, co by uměli, a raději se přiklánějí k jiným oborům, kde se lépe vydělává.

Někdy se říká, že talent je od Boha. Jaký je váš vztah k Bohu?

Já nejsem dobrý křesťan. Jsem pokřtěný, pocházím z aktivní křesťanské rodiny, babička chodila do kostela pravidelně a ráda. Křest a víra pro mě tedy byly jakousi přirozenou samozřejmostí. Mám před Bohem velký respekt, ale asi mu hodně dlužím. Možná to teprve přijde, že dokážu být aktivnější a chodit do kostela každou neděli, zatím však ten vztah prožívám jen sám v sobě.

Kdybyste se tedy měl jednou větou pomodlit, co by to bylo?

Určitě poděkování, protože z různých náznaků ve svém životě nabývám téměř jistotu, že mám nad sebou anděla, který mi v klíčovém okamžiku poradí nebo mě nasměruje, kudy se dát dál. A právě za tohle je mi třeba Bohu poděkovat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou