Vydání: 2016/43 Sedm statečných, sedm svatých, 18.10.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Kdo z oné dvojice je nám sympatický? Odpověď je na první pohled jasná: rozhodně jím není farizej, který se pro svou zdánlivou věrnost Zákonu vyvyšuje nad všechny, protože se domnívá, že jeho vztah k Bohu je příkladný: nikoho neokradl, manželství má v pořádku a vůči bližním se chová korektně; plní nejen své náboženské povinnosti, ale dokonce se každý týden dva dny postí! Ale Bůh s ním pochopitelně spokojen není, protože mu chybí pokora, která je pro pravou zbožnost nutná. V pokoře uznáváme, že jsme slabí lidé, a proto jsme stále znovu odkázáni na Boží odpuštění. Rozdíl mezi pokorou a pýchou názorně ukazuje scéna ze 3. kapitoly knihy Genesis, kde had svádí první lidi ke hříchu: „… v den, kdy byste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh znát dobro i zlo.“ Pýcha spočívá v tom, že člověk se chce vyrovnat Bohu a sám určovat, co je dobré a zlé; ostatně v tom spočívá i prvotní hřích ďáblův. Pýcha je základem všech ostatních vin, neboť lidé vidí jen svůj vlastní zájem a odmítají zjevenou pravdu evangelia. Bůh Otec nám přišel na pomoc, když poslal na svět Syna, který se zrodil ve stáji a zemřel na potupném kříži. Ale ani pak nás Bůh nenutí přijmout toto poselství v jeho úplnosti, ale trpělivě čeká na naši odpověď. Pokorného Božího Syna mohou nalézt zase jen pokorní věřící. K betlémským jeslím nepřicházejí vládci a pyšní tehdejšího světa, jako král Herodes a znalci Zákona a velekněží, ale prostí pastýři. Matka Páně Maria vyznává, že „(Bůh) shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“.
Nabízí se otázka, zda jsme i my schopni pokory vůči milosrdnému Bohu, takže uznáme svou hříšnost a prosíme o odpuštění. Neboť ona je podmínkou k nepředstíranému následování našeho Pána, které se nespokojí s formální zbožností, navíc stavěnou na odiv, ale vychází ze srdce naplněného lítostí a důvěrou v odpuštění. Odměnou je nám pravý pokoj a s pohledem na Pána řešíme všechny záležitosti života. Zároveň se stáváme svědky radostné zvěsti i pro své bližní, neboť každý člověk podvědomě touží po setkání se Slovem, které je cestou, pravdou i životem. Římský biskup František připomíná, že „žít víru neznamená ozdobit život trochou náboženství, ale zvolit Boha za základní pravdu života… Následovat Ježíše znamená zřeknout se sobectví a zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, i když to někdy vyžaduje oběť a zapření vlastních zájmů“. Jde o dobré podněty ke zpytování svědomí.