16. 1. 2018
|Pán mi ukáže, kam a jak kráčet, avšak ode mne žádá otevřenost – je potřebné, abych byl bytostí učenlivou.
Vydání: 2018/3 Břevnov má nového opata, 16.1.2018
Chci-li být formovatelný, povede mne. Vidíme též nesnadný osobní zápas Jonášův v prvním čtení: co všechno musí lidské srdce podstoupit, nežli se vydá tam, kam ho Pán posílá. Že jde o úkoly nemalé a nepopulární, to si uvědomíme s pohledem na tehdejší město Ninive. „Poslaným“ byl i Jan Křtitel. Evangelium zmiňuje jeho uvěznění. Nejde tu o metaforu vězení našich náklonností či mylně zastávaných postojů. Prorok Jan se doopravdy ocitl v orientálním vězení s dlouhodobou tradicí popravčích profesionálů. Strádání blízkého je vždy podnětem k zastavení se nad tokem vlastních osobních dějin – našeho života. Janovo „odcházení“ přiměje Ježíše ke slovům: Naplnil se čas. Jde vlastně o „zrcadlovku“ dnešních dnů: Pánovi milí přátelé ve víře se trápí, hynou a my žijící vnímáme dosti výrazně, že se čas zrychluje a že je součástí věčného Pánova života. Přijali jsme přece pozvání k jistotě v hlubinách Pánova srdce. Tichý Ježíšův pláč nad bolestnou ztrátou přítele si nevynucuje pozornost okolí. Ježíš se naopak zmobilizuje. Jak vypadá Ježíšova „odveta“? Nemstí se. Neskoncuje se stvořením. Nesloží ruce do uzlíčku. Ani nezačne taktikařit. On jednoduše povolává další přátele – své apoštoly.
Noví učedníci se vlastně vydávají Ježíši, odevzdávají se Životu, třebaže je bude čekat nejedno umírání: v nespravedlnosti, v podezřívání, v pomluvách. Ve spojení s Pánem a kvůli záležitostem jeho srdce roste plnost jejich života. Je nutné doslova obejmout počátek: rozhodnutí jít za ním. A že si to i nadále přejeme, mu dosvědčujeme častým uvědomělým úkonem odevzdávání se. Nikdo nemůže Pánu zabránit v touze vytvářet si přátele podle svého srdce. V našich tvářích hledá Ježíš vlastní tvář – podobně jako ve svých vyvolených učednících.
Pán tvořivě zahlazuje naše chyby. Říkáme-li, že naše vrásky jsou diamanty nebeského Jeruzaléma, pak Pán naše strádání proměňuje ve šťastnou plnost. Srdce, která Pánovi slouží a odhalují jeho vůli, mají bezbřehý, nekonečný dopad na celý svět i na celou věčnost. Pánova hořící krev, protékající našimi životy, jsou zlatá písmena z nebeského Jeruzaléma o tom, jak nás miloval, jak nás spasil a jak vykoupil. Nejde o metaforu, ale o vztahovou skutečnost.
Je to Pánovo srdce, které píše jedinečné dějiny celé církve: s pohledem na každé naše srdce. Naše Ano potvrzuje Pánovu touhu. Stojíme pevně zakotveni v jeho srdci. Ježíš – čistý, bílý Král, je též prostoupený vítěznou krví svých oddaných, jakož i Jana Křtitele. Necháváme Pána v našich životech i nadále naplno jednat. Co Pán činí v našich životech, činí stále více a s větší slávou i mocí. Je potřebné živit naše životy láskou jeho věrného pohledu.
Vyučujeme se tedy pohledem na Pánovo jednání. Kde a jak kráčel on, tam a takto se ubíráme i my. Jsme povoláni, neboť on nás posílá. Lodičku naší mentální regionálnosti, podobně jako tu rybářskou, přetváří na loď univerzálního poslání v církvi.