1. 11. 2016
|V době Ježíšova působení měli své vlastní, různé představy o životě samozřejmě farizeové, ale i zélóti, eséni a saduceové. Ti poslední se opírali pouze o pět knih Mojžíšových, a protože se v nich o zmrtvýchvstání nemluví, tuto myšlenku rozhodně odmítali, a vymysleli si proto historku o sedmi postupně zemřelých bratřích. Tím chtěli víru ve vzkříšení z mrtvých zesměšnit. Ježíš jim klidně naslouchá a pak vysvětluje, že vycházejí z falešného předpokladu, jako by život po smrti nebyl ničím jiným než jakýmsi prodloužením pozemského putování.
Vydání: 2016/45 Papež František ve Švédsku, 1.11.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Ale skutečnost je daleko vznešenější, neboť smrt už tam nebude vládnout a duše, které budou uznány za toho hodné, budou žít především v úzkém společenství se živým Bohem. Takže pouze lidská měřítka a představy nestačí k popsání života po smrti a skutečnosti vzkříšení. V 1. Pavlově listu Korinťanům čteme, že si nedovedeme vůbec představit, „co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“. Protože saduceové popírali, že vůbec existuje něco jako vzkříšení z mrtvých, Ježíš jim odpovídá poukazem na známé Mojžíšovo vidění hořícího keře, kde se Bůh představuje jako „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“, a proto není Bohem mrtvých, ale živých. Je Bohem, který miluje lidi, a proto je pozemská smrt nemůže oddělit od jeho pohledu a vlivu, ale uvádí je do jeho tajemné blízkosti. Papež František k tomu v jedné homilii řekl: „On je Bohem každého z nás, a tento svazek je silnější než smrt! V Ježíši nám Bůh dává věčný život, který není pouhým okrášlením toho nynějšího, ale překonává naši představivost, protože nás neustále udivuje svou láskou a svým milosrdenstvím. Tím dává naději pozemskému životu každého z nás. Jsme tedy na cestě od smrti k plnému životu!“
V našem Pánu se Bůh Otec projevil jako „Bůh živých“, jak to vidíme na jeho setkáních s lidmi, když z něho při mnoha příležitostech vycházela Boží moc a síla. Uzdravoval nemocné, vyháněl zlé duchy, hříšníkům odpouštěl jejich hříchy nebo vzkřísil mrtvé. Nemůžeme se proto divit Martě, sestře zemřelého Lazara, že celým srdcem uvěřila Ježíšovým slovům: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
Tato Pánova odpověď je ovšem určena každému z nás, neboť v sobě obsahuje příslib věčného života. Ale je v ní obsaženo i varování, abychom se ve chvílích malomyslnosti nechtěli podobat nevěřícím saduceům, ale abychom se celou silou své víry zařadili do společenství Ježíšových vyznavačů a šířili pravdu o věčném životě, slíbeném těm, kdo Boha opravdově milují a vyznávají jeho jméno. V dnešním ideově nejednotném, zmateném a lehkovážném světě je toto naše vyznavačství potřebné víc než kdy předtím.