Homilie: Řeči o vlastní velikosti

Vydání: 2018/38 Papež svolává biskupy, 18.9.2018

Když byl Ježíš v domě, zeptal se učedníků: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou mluvili o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“

Proč učedníci mlčeli? Dovolím si vám nabídnout tři důvody.

Ten první vychází z kontextu, přesněji řečeno z toho, co předcházelo. Ježíš se jim svěřuje s velikou bolestí, ale oni si za pár chvil řeší vlastní velikost. Ten kontrast je příliš veliký, proto se učedníci před Ježíšem stydí.

I my se setkáváme s lidskou bolestí. A také jí často nerozumíme. Tou nejhorší věcí, kterou však můžeme udělat, je ignorovat ji. Dál si žít vlastní život a řešit si svoje problémy. Kolik utrpení a potřebných lidí je v našem okolí? Když se nebudeme tolik dívat na sebe a vlastní „velikost“, poznáme, kde můžeme skutečně vyrůst. Ježíš nabízí jistou cestu: Člověk roste svým nesobectvím a službou.

Druhým důvodem je uvědomění si vlastní chyby. Když Ježíš mluvil o svém utrpení, učedníci nerozuměli. Ale, jak říká evangelista, báli se ho zeptat. Možná že kdyby mu řekli: „Ježíši, my ti teď ale vůbec nerozumíme, nemohl bys nám to nějak vysvětlit? Proč máš trpět? Co tím sleduješ?“ tak by jim to Ježíš vysvětloval a oni by cestou nemuseli řešit bezvýznamné hlouposti.

My, křesťané, Bohu taky často nerozumíme. A stejně jako učedníci se Boha neptáme, co to či ono v našem životě znamená, proč i na nás a na naše blízké doléhá bolest, nemoci a smrt. Strach z odpovědi není omluvou.

Třetím důvodem mlčení učedníků může být pojetí vlastní velikosti. Kdo je největší? Ten nejbohatší, nejsilnější, nejmocnější, nejúspěšnější, nejslavnější, nejzbožnější? Někdo se rád chlubí, co všechno dokázal, jaké má vědomosti, s kým se vyfotil, jaké celebrity považuje za přátele, jak je výjimečný a jak se s ním někdy jako s výjimečným zacházelo... Jaké je skutečné měřítko velikosti?

Ať chceme nebo nechceme tak máme otázku „velikosti člověka“ hluboce zakořeněnou v duši. Souvisí se sebepojetím. Není divu, že lidé svou velikost rádi dokazují – ať už druhým nebo sobě. Paradox je, že vlastní velikost člověk může poznat pouze tehdy, když se nebude dívat pouze sám na sebe.

Až se jednou setkáme s Ježíšem, tak skutečnou velikost poznáme – svoji i jeho. Poznáme velikost Boží lásky k nám, která se nebála jít skrze utrpení a smrt. Bylo by moc dobré, kdybychom se v tuto chvíli nemuseli stydět za to, že jsme se na své pozemské pouti úplně zbytečně pachtili za svou domnělou velikostí, která se ukázala jako naprosto marná a zbytečná. A že jsme zavírali oči před bolestí našich bližních.

P. ROBERT BERGMAN

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay