Vydání: 2019/49 Teologové proti eutanazii, 3.12.2019

Proroci nebyli žádnými naivními blouznivci. Za svá slova, vyřčená na Boží popud, trpěli – a dokonce byli usmrcováni. Prorok Izaiáš v síle své víry dokáže vyhlížet jiný, lepší budoucí svět proměněný příchodem toho, který se zprvu podobá pouhému, ale přece pučícímu výhonku z dávno odepsaného pahýlu. Z rodokmene Jesse, z onoho zapomenutého pahýlu, vyrazí ratolest ratolestí: ten, na němž spočine duch Hospodinův. Izaiáš a mnozí jiní věrní na Mesiáše čekali a živili se nadějí v jeho příchod, spjatý s obnovou vztahů. Nejinak je tomu v současném světě plném disharmonických vztahů mezi člověkem a Bohem, mezi lidmi navzájem nebo vztahů nás lidí k němým tvorům, když je nezřídka považujeme téměř za bohy či pány našeho života. Jako prorok Izaiáš vyčkával otevření nebes Mesiášovým příchodem, i my očekáváme jeho druhý příchod na konci časů.
Setkání s druhým čtením nám poskytuje vhled do římského prostředí, které sv. Pavel teprve navštíví. Neubráníme se však dojmu, jako by mu bylo známé i prostředí, ve kterém žijeme dnes. Věřící lidé jsou všude a vždy téměř stejní. Jsou zdraví, když dýchají čerstvý vzduch ochoty k vytrvalosti v dobrém až do konce, a současně se dusí v klimatu nesvornosti a sebestřednosti. Kdo jiný by nyní nepotřeboval poučení, zapsané už dávno, ale snadno zapomenuté v současnosti, než právě my? A ona vytrvalost a z ní plynoucí povzbuzení i naděje Božího slova jsou oněmi stavebními kameny pro dům takových obyvatel, kteří doslova přijímají jeden druhého.
V adventu mezi sebou vítáme výborného Božího muže, totiž sv. Jana Křtitele. Evangelní Matoušova zpráva o Předchůdci Páně nás jistě zaujme minimálně dvakrát, a to dvojí evangelistovou poznámkou. Je to jednak popis Janova oděvu a stravy a jednak Janovo volání v poušti a do pouště. Co se týče oděvu z velbloudí srsti a koženého pásu kolem boku, musíme říci, že to nebyl obyčejný šat. Nositel takového oblečení musel počítat s chladem noci v poušti. Strava skládající se z kobylek a lesního medu by nyní chutnala jen málokomu. Sv. Jan Křtitel jedl, co mu poušť poskytla. A ta není nikdy tak pustá, aby tam nebyla přítomna alespoň jedna kobylka a třeba i malá plástev medu.
Vnější vzhled a Křtitelova gastronomie ovšem nebyly tím hlavním. Zásadní bylo, že k němu přicházeli lidé z celého kraje, aby vyznávali své hříchy. Nepřitahoval je prorokův oděv ani pokrm, ale ryzost charakteru. Ta lidi přitahuje vždy a všude. Sv. Jan Křtitel měl u lidí důvěru a byl hlasem volajícího na poušti. Je zvláštní a obdivuhodné, že tento hlas lidé zaslechli, i když se ozýval z pouště a oni sami byli na poušti lidských zmatků. Je totiž oprávněné připravovat a rovnat cesty Pánu právě v prostředí zmatků a pouští. Náš Pán chce jít právě tam.