HOMILIE: Kdy Bůh vyslyší naše modlitby?

Vydání: 2019/42 Svatovítské varhany poprvé zahrály, 15.10.2019

Nedělní první čtení a evangelium mají celkem zřejmé společné téma: účinnost modlitby.

V prvním čtení je před námi Mojžíš modlící se za vítězství Izraele. V evangeliu zaznívá příměr o neodbytné vdově a nespravedlivém soudci, který má zdůraznit potřebu neustálé modlitby. Příměr, který je zároveň takřka vzorovou ukázkou, že příměry vzaté z našeho světa sice – na základě analogie – cosi pravdivého o Bohu vypovídají (Bůh vyslyší prosby těch, kteří k němu volají ve dne v noci), ale zároveň mohou být – pro svou nedokonalost – i velmi zkreslující (Bůh přeci není lenivý a nespravedlivý soudce, který vyhoví jen pro neodbytnost prosebníků). Avšak jinak – než na základě podobných přirovnání – o Bohu a božích věcech dost dobře hovořit nelze, činí tak i sám Pán Ježíš, a tak je dobré i tomuto jeho příměru pozorně naslouchat.

Říká nám, že jestliže lidé pro neodbytnost (aspoň někdy) prosby druhých vyslyší a vyhoví jim, o co více tak činí dobrý Bůh. Stačí ho tedy neodbytně prosit, a dá nám vše, oč prosíme. Jenže tomu přeci neodpovídá naše zkušenost… Vždyť kolikrát o něco úpěnlivě prosíme, k modlitbě přizveme dva nebo tři v Ježíšově jménu, a stejně se nic nestane. A stává se to nejen tehdy, když prosíme o něco, co není dobré anebo kde je v cestě svoboda druhého člověka – tam si dovedeme nevyslyšení svých proseb ještě zdůvodnit. Ale naše modlitby nejsou často vyslyšeny ani u věcí zjevně dobrých a na lidské svobodě nezávislých (jako prosba o uzdravení nemocného, o odvrácení živelné pohromy či o dostatek vláhy). Jak to, že se najednou Bůh nezastane svých vyvolených a nechává je dlouho čekat?

Pokusů o odpověď na tuto naši zkušenost je jistě celá řada. Problém nevyslyšených modliteb totiž provází křesťany od samých počátků křesťanství. Jednou z odpovědí může být i ono napětí mezi naším očekáváním a způsobem Božího vyslyšení, ne nepodobné napětí mezi příměrem vzatým ze stvoření a Boží skutečností. Jednu z nejuspokojivějších a nejnosnějších odpovědí nám nabízí velikán západní teologie, sv. Augustin: své jednotlivé dary dává Bůh, jak chce, jednou ano, jednou ne, možná podle toho, nakolik je takový dar skutečně k prospěchu dotyčného člověka na cestě k věčnosti, ale jediný dar, který Bůh dá o něj prosícím vždy, je dar Ducha Svatého, protože ten jediný Kristus skutečně slíbil. Dar Ducha Svatého, který je silou Kristova přebývání v nás, silou naší víry, naděje a lásky, silou, která nás samotné má sílu proměnit k lepšímu. Pokud o tento dar budeme neodbytně prosit (klidně jako ta vdova), ten jediný můžeme, bude-li naše srdce otevřené, dostat vždy… A na tom jediném vlastně záleží.

P. JAN HOUKAL

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay