HOMILIE: Jen nedokonalí potřebují lásku

Vydání: 2018/51-52 Bílé stuhy nového začátku, 18.12.2018

„Jedna z nejúžasnějších okolností, která se vám může v životě přihodit, je šťastné dětství,“ napsala hned jako první větu svého vlastního životopisu známá anglická spisovatelka detektivek Agatha Christie. A k tomu připojila: „Měla jsem rodiče, kteří se milovali a manželství se jim vydařilo...“

Připomínáme-li si svatou nazaretskou rodinu Ježíše, Marii a Josefa, máme před sebou ještě idyličtější obrázek rodinných vztahů, který se mnohdy tolik odlišuje od naší každodenní reality. Je to problém všech ideálů. V duchovním životě nás to nakonec může dovést až do imaginárního, snového světa, plného barvotiskového sentimentu, a následně i k rezignaci snažit se o jakýkoliv duchovní růst, protože ideál je už od našeho života tolik vzdálený!

Nic v našem životě nejde bez boje. Čím větší poklad se nabízí – a tím láskyplné rodinné vztahy nepochybně jsou –, tím víc o něho musíme bojovat. Není hanbou přiznat si, že opravdu nemáme moc sil, že potřebujeme pomoc – jak od lidí, tak od Boha. I děti mají zachytit, odkud sami jejich rodiče berou sílu do každodenního „boje o život“, kde hledají sílu k překonávání obtíží a smutků, které se žádnému životu nevyhnou. A také – jak moc je k takovým bojům nápomocná víra! Jen pyšný člověk považuje víru za berličku určenou pro slabochy. Je snad chybou opřít se o blízkého člověka ve chvílích, kdy nám ubývají či dokonce scházejí síly? Vždyť nás Písmo ujišťuje, že ve slabosti je naše síla! Nebo, jinak řečeno: ne dokonalí, ale nedokonalí lidé potřebují lásku.

Aby mohli jednotliví členové rodiny dobře ve svém životě obstát, musí si být vědomi i jeho vertikálního rozměru. Ten nám totiž umožňuje odhlédnout od věcí ryze pozemských, a zároveň je zasadit do mnohem širších souvislostí. Pocítíme-li rozměr velkorysosti světa, který dobrý Bůh povolal k existenci, pak nás nic, na čem s urputností lpíme, už nemůže rozhodit. Jsem přesvědčen, že velkorysostí k druhým zachráníme i sebe samotné.

Dvanáctiletý chlapec Ježíš se poprvé doširoka rozhlédl po světě a hned poznal, že v chrámě je i jeho místo. Bůh se ho tu dotkl, a znovu jinak, než dříve. Pocítil rozměr důvěry a blízkosti toho, který miluje všechny své děti. Vstoupil do dobrodružství modlitby, ve které poznal Tvůrce všehomíra jako svého milovaného Otce. Z tohoto jeho sebeuvědomění my můžeme čerpat dodnes. Velikost rodičovského povolání se naplňuje ve chvíli, naučí-li své děti modlit se – slovem i příkladem. Nejde ale o snadný úkol a nikdy není hotovo. Tak i my, členové Ježíšovy pozemské rodiny, musíme společně usilovat o dar modlitby. Snažit se být jeden pro druhého darem, jeden pro druhého povzbuzením k vytrvalosti, abychom společně do Boží náruče nakonec došli.

Nebojme se být rodinou, být opravdovou církví, být si opravdu blízko!

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay