HOMILIE: Jen nedokonalí potřebují lásku

Vydání: 2018/51-52 Bílé stuhy nového začátku, 18.12.2018

„Jedna z nejúžasnějších okolností, která se vám může v životě přihodit, je šťastné dětství,“ napsala hned jako první větu svého vlastního životopisu známá anglická spisovatelka detektivek Agatha Christie. A k tomu připojila: „Měla jsem rodiče, kteří se milovali a manželství se jim vydařilo...“

Připomínáme-li si svatou nazaretskou rodinu Ježíše, Marii a Josefa, máme před sebou ještě idyličtější obrázek rodinných vztahů, který se mnohdy tolik odlišuje od naší každodenní reality. Je to problém všech ideálů. V duchovním životě nás to nakonec může dovést až do imaginárního, snového světa, plného barvotiskového sentimentu, a následně i k rezignaci snažit se o jakýkoliv duchovní růst, protože ideál je už od našeho života tolik vzdálený!

Nic v našem životě nejde bez boje. Čím větší poklad se nabízí – a tím láskyplné rodinné vztahy nepochybně jsou –, tím víc o něho musíme bojovat. Není hanbou přiznat si, že opravdu nemáme moc sil, že potřebujeme pomoc – jak od lidí, tak od Boha. I děti mají zachytit, odkud sami jejich rodiče berou sílu do každodenního „boje o život“, kde hledají sílu k překonávání obtíží a smutků, které se žádnému životu nevyhnou. A také – jak moc je k takovým bojům nápomocná víra! Jen pyšný člověk považuje víru za berličku určenou pro slabochy. Je snad chybou opřít se o blízkého člověka ve chvílích, kdy nám ubývají či dokonce scházejí síly? Vždyť nás Písmo ujišťuje, že ve slabosti je naše síla! Nebo, jinak řečeno: ne dokonalí, ale nedokonalí lidé potřebují lásku.

Aby mohli jednotliví členové rodiny dobře ve svém životě obstát, musí si být vědomi i jeho vertikálního rozměru. Ten nám totiž umožňuje odhlédnout od věcí ryze pozemských, a zároveň je zasadit do mnohem širších souvislostí. Pocítíme-li rozměr velkorysosti světa, který dobrý Bůh povolal k existenci, pak nás nic, na čem s urputností lpíme, už nemůže rozhodit. Jsem přesvědčen, že velkorysostí k druhým zachráníme i sebe samotné.

Dvanáctiletý chlapec Ježíš se poprvé doširoka rozhlédl po světě a hned poznal, že v chrámě je i jeho místo. Bůh se ho tu dotkl, a znovu jinak, než dříve. Pocítil rozměr důvěry a blízkosti toho, který miluje všechny své děti. Vstoupil do dobrodružství modlitby, ve které poznal Tvůrce všehomíra jako svého milovaného Otce. Z tohoto jeho sebeuvědomění my můžeme čerpat dodnes. Velikost rodičovského povolání se naplňuje ve chvíli, naučí-li své děti modlit se – slovem i příkladem. Nejde ale o snadný úkol a nikdy není hotovo. Tak i my, členové Ježíšovy pozemské rodiny, musíme společně usilovat o dar modlitby. Snažit se být jeden pro druhého darem, jeden pro druhého povzbuzením k vytrvalosti, abychom společně do Boží náruče nakonec došli.

Nebojme se být rodinou, být opravdovou církví, být si opravdu blízko!

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 12 19. – 25. března 2019

Biskupové se modlili na poušti

Minulý týden prožili čeští a moravští biskupové duchovní cvičení v Izraeli, modlili se na poušti i u Božího hrobu. Tento týden pokračují v Jeruzalémě plenárním zasedáním.

celý článek


Abychom se naučili správně rozlišovat

Několika osobností jsme se zeptali, co jim pomáhá, aby slyšeli hlas svého svědomí, a jak v tom sami podporují druhé.

celý článek


Křesťan v rozbouřených časech

Žijeme ve zvláštní době. Všechno se zdá být v pohybu. Jsme vystaveni záplavě obrazů, slov a zpráv. Překotné tempo změn strhává staré jistoty dravým proudem pádícího…

celý článek


Práci mezi Romy bych neměnil

Romské poutě nebo živelné modlitby chval – to si představíme, když se řekne „pastorace Romů“. Na východě Slovenska, kde Romové tvoří až polovinu obyvatelstva a…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay