HOMILIE: Jen nedokonalí potřebují lásku

Vydání: 2018/51-52 Bílé stuhy nového začátku, 18.12.2018

„Jedna z nejúžasnějších okolností, která se vám může v životě přihodit, je šťastné dětství,“ napsala hned jako první větu svého vlastního životopisu známá anglická spisovatelka detektivek Agatha Christie. A k tomu připojila: „Měla jsem rodiče, kteří se milovali a manželství se jim vydařilo...“

Připomínáme-li si svatou nazaretskou rodinu Ježíše, Marii a Josefa, máme před sebou ještě idyličtější obrázek rodinných vztahů, který se mnohdy tolik odlišuje od naší každodenní reality. Je to problém všech ideálů. V duchovním životě nás to nakonec může dovést až do imaginárního, snového světa, plného barvotiskového sentimentu, a následně i k rezignaci snažit se o jakýkoliv duchovní růst, protože ideál je už od našeho života tolik vzdálený!

Nic v našem životě nejde bez boje. Čím větší poklad se nabízí – a tím láskyplné rodinné vztahy nepochybně jsou –, tím víc o něho musíme bojovat. Není hanbou přiznat si, že opravdu nemáme moc sil, že potřebujeme pomoc – jak od lidí, tak od Boha. I děti mají zachytit, odkud sami jejich rodiče berou sílu do každodenního „boje o život“, kde hledají sílu k překonávání obtíží a smutků, které se žádnému životu nevyhnou. A také – jak moc je k takovým bojům nápomocná víra! Jen pyšný člověk považuje víru za berličku určenou pro slabochy. Je snad chybou opřít se o blízkého člověka ve chvílích, kdy nám ubývají či dokonce scházejí síly? Vždyť nás Písmo ujišťuje, že ve slabosti je naše síla! Nebo, jinak řečeno: ne dokonalí, ale nedokonalí lidé potřebují lásku.

Aby mohli jednotliví členové rodiny dobře ve svém životě obstát, musí si být vědomi i jeho vertikálního rozměru. Ten nám totiž umožňuje odhlédnout od věcí ryze pozemských, a zároveň je zasadit do mnohem širších souvislostí. Pocítíme-li rozměr velkorysosti světa, který dobrý Bůh povolal k existenci, pak nás nic, na čem s urputností lpíme, už nemůže rozhodit. Jsem přesvědčen, že velkorysostí k druhým zachráníme i sebe samotné.

Dvanáctiletý chlapec Ježíš se poprvé doširoka rozhlédl po světě a hned poznal, že v chrámě je i jeho místo. Bůh se ho tu dotkl, a znovu jinak, než dříve. Pocítil rozměr důvěry a blízkosti toho, který miluje všechny své děti. Vstoupil do dobrodružství modlitby, ve které poznal Tvůrce všehomíra jako svého milovaného Otce. Z tohoto jeho sebeuvědomění my můžeme čerpat dodnes. Velikost rodičovského povolání se naplňuje ve chvíli, naučí-li své děti modlit se – slovem i příkladem. Nejde ale o snadný úkol a nikdy není hotovo. Tak i my, členové Ježíšovy pozemské rodiny, musíme společně usilovat o dar modlitby. Snažit se být jeden pro druhého darem, jeden pro druhého povzbuzením k vytrvalosti, abychom společně do Boží náruče nakonec došli.

Nebojme se být rodinou, být opravdovou církví, být si opravdu blízko!

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay