HOMILIE: Elizeova nezištnost ukázala na původce zázraku

Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019

První čtení z této neděle nás svým dějem přenáší do 9. stol. př. Kr. Židovský a aramejský národ žily tou dobou v míru, a tak se aramejský vojevůdce Náman, stižený strašlivým malomocenstvím, může pokojně vydat do Izraele. Doslechl se, že v Samaří má žít nějaký prorok. Nejprve navštíví izraelského krále, pak se vydá za Elizeem. Ten ho ale, narozdíl od krále, ani nepřijme a jen mu vzkáže, aby se sedmkrát omyl v Jordánu, pak že bude zdráv. Náman se zdráhá, zdá se mu to příliš banální, nakonec to ale – a zde začíná dnešní první čtení – na naléhání své družiny učiní. A je uzdraven. Vyhledá Elizea, chce se mu bohatě odměnit, ale prorok odmítá: „Jako že živ je Hospodin, nic si nevezmu.“ Pak se stane nevídaná věc: pohanský vojevůdce, který mohl své uzdravení nejspíš připisovat magickým schopnostem izraelského proroka, možná uzdravující moci řeky, se najednou sklání před Hospodinem, Bohem Elizeovým, a zavazuje se, že už nikdy nebude obětovat jiným bohům než Hospodinu (a že nanejvýš jen jako králův doprovod vstoupí do chrámu boha Rimóna). Náman zkrátka uvěří v pravého Boha, a to, zdá se, ne až tak kvůli uzdravení, ale spíše pro nezištnost Elizeovu. To ona dokázala ukázat na původce zázraku, na Boha. A Náman se tím směrem „podíval“ a Boha „spatřil“.

Nezištnost je projevem lásky. Absolutně nezištný je Bůh. Lidská nezištnost, dávání a pomáhání „jen tak“, bez nároku na odměnu či potlesk, je Boží podobou v člověku, a tudíž na Boha ukazuje. Proto by měla být vlastní těm, kterým bylo dáno v Boha křesťansky uvěřit. Nezištnost je důsledkem poznání, že vše, co jsme a co máme, jsme v posledku dostali od Boha, a to jen jako svěřené, abychom vším prospívali k dobru druhých. O vše, co máme, se máme nezištně dělit, protože máme milovat. A to vždy ukazuje na Boha. Ale jak dospět k takovéto nezištnosti, když i ona, jako vše ostatní dobré v nás, musí být darem Boží milosti? K tomu nám může pomoci dnešní úryvek z evangelia, respektive onen jediný malomocný, který přišel Pánu Ježíšovi za své uzdravení poděkovat. Jako jediný vzal vážně nesamozřejmost svého uzdravení, vrátil se, našel Ježíše, velebil ho a padl před ním k nohám. Teprve v tu chvíli v Krista také opravdu uvěřil: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila,“ mu říká sám Ježíš. Je to totiž teprve schopnost poděkovat Bohu za vše, co od něj dostáváme, která nám dává vidět Boha, dárce, a která zároveň může otevřít naše vlastní srdce, abychom byli proměněni k Bohu podobné nezištnosti. Člověk, který umí Bohu za vše pokorně děkovat, má tak naději, že děkováním a velebením Krista se i v jeho srdci něco pohne směrem k nezištnosti.

P. JAN HOUKAL

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay