HOMILIE: Do jednoty Trojice vstupujeme i my

Vydání: 2019/24 Vstoupili do křesťanské dospělosti, 11.6.2019

Velikonoční cyklus se završil splněním důležitého Kristova příslibu, sesláním Ducha Svatého. Již bylo tedy zřejmé, jak to ostatně Ježíš opakovaně naznačoval, že Bůh je jeden, ač ve třech Osobách. Právě tomuto tajemství vnitřního Božího života se věnuje i církev hned na začátku druhé části liturgického mezidobí.

Do jednoty Nejsvětější Trojice vstupujeme i my, kdykoli se žehnáme znamením kříže. Dáváme tím najevo nejen to, že náležíme Bohu, ale i to, že navzájem tvoříme jednotu. Že nemáme nic jeden proti druhému. Že jsme si odpustili, pokud něco mezi námi bylo. Dáváme najevo, že je mezi námi vztah, láska, sympatie. A jako v Nejsvětější Trojici není místo pro vzájemný hněv, nepochopení, tak by tomu mělo být i mezi námi – snažit se žít v harmonii a chápat se.

Tajemství Trojice není snadné někomu vysvětlit, když vlastně ve skutečnosti o Bohu příliš nevíme. Můžeme si pomáhat různými obrazy, Božími vlastnostmi, ale i svou vlastní zkušeností běžného života. Kupříkladu tím, že člověk byl stvořen pro život ve společenství. Kdo by si dokázal představit neustále jíst, pracovat, mluvit, žít sám? V naprosté izolaci?

Už jenom taková představa je nesnesitelná, nahání strach. Možná mi rozumí ten, kdo se někdy ztratil v tmavém lese. Žádné hlasy, žádný zvuk, leda svých vlastních kroků. Anebo cely smrti, samotky, tmavé komory, kde si člověk namlouvá, že na něho možná zapomněli. Ne, není dobré být sám.

Je ovšem poněkud zvláštní pozorovat, jak velký důraz se v současné době klade na soukromí. Pečlivě si ho hlídáme, intuitivně vybíráme místa – i v kostele – kde bude okolo nás dostatečná zóna bezpečí. Naproti tomu nikdo nechce být sám a skutečně by nebylo správné, kdybychom v životě trávili mnoho času stavěním pomyslných zdí či izolováním se od ostatních a uzavírali se přitom do nějaké podivínské zbožnosti. Přítomný okamžik našeho žití ohraničují pouze dvě stěny, mezi nimiž se však rozhodně nemusíme cítit sami.

Stěna minulosti, kterou je lůno naší matky, a stěna budoucnosti – lůno země, do níž budeme jednou vloženi. Znamená to snad, že až překročíme tuto zeď, budeme doopravdy sami? Bez přátel, bez naděje, bez Boha?

Na druhé straně tohoto lůna země je však právě Bůh. A je tam proto, aby vstoupil s každým z nás do nového vztahu – jako náš otec, bratr, přítel, láskyplný Duch i jako matka, která zahrnuje tím nejvroucnějším objetím. To je tajemství dnešní liturgické slavnosti. Bůh není sám, ale ani my nejsme sami, a sami ani nikdy nebudeme. Jsme přece stvořeni k jeho obrazu, k jeho podobě.

P. MARCEL PUVÁK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 34 20. – 26. srpna 2019

Matku Marii slavili v Paříži i v Iráku

Jeden z nejdůležitějších mariánských svátků liturgického roku – Nanebevzetí Panny Marie – prožili křesťané po celém světě.

celý článek


Orel stále roste a mládne

Celá orelská organizace prožije v sobotu 24. srpna na Svatém Hostýně spolu s moravským metropolitou a duchovním rádcem Orla Janem Graubnerem tradiční mariánskou pouť. Tentokrát…

celý článek


Milevsko: Živé místo i naleziště

V klášteře Milevsko působí tři premonstráti, jejichž život zdaleka netvoří jen modlitba. Spravují několik farností na rozsáhlém území jižních Čech, fungují jako…

celý článek


Jak udělat s dětmi herbář

Léto a prázdniny jsou ten správný čas pro zakládání herbářů. Slovo herbář je latinského původu (herba latinsky znamená bylina).

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay