HOMILIE: Cokoliv je v nás dobrého, je darem Božím

Vydání: 2019/35 Církevní školy lákají, 27.8.2019

Po přečtení dnešního evangelijního úryvku – o nevybírání si předních míst, potřebě se ponižovat a zvaní ubohých – možná někoho napadlo, že toto je konečně evangelium, které aspoň někteří křesťané žijí: vždyť v kostele se většinou lavice naplňují odzadu, na katolických akcích se pořád ještě slýchává, že někdo něčeho není hoden a že raději půjde někam stranou, lidé si dávají různými způsoby přednost, věnujeme se charitě.

Pokud by to všechno bylo skutečně výrazem upřímné pokory, nic proti tomu a Bohu díky za to. Nicméně je jasné, že takováto „pokora“ upřímná být zdaleka nemusí, že jde leckdy spíše o onu pověstnou „hrbatou pokoru“, anebo, a o to hůř, že je za ní skryta touha, abychom nakonec stejně slyšeli „příteli, pojď si sednout dopředu“.

Často se říkává, že skutečná pokora je pravda, a je tomu tak. Pravda o tom, že Bůh je Bůh, že my jsme jen lidé a jako lidé jsme si rovni, že cokoli je v nás dobrého, je darem Božím, a proto nikdo nemá nárok se nad druhým jakkoli vyvyšovat, že pokud jsme od Boha něco dostali, pak hlavně proto, abychom tím sloužili, že Božím darem je i nebeská odměna a že tu si proto nikdy nemůžeme zasloužit. Pokora je důsledkem víry v Boha a setkání s Kristem, v němž se k nám sklonil sám Bůh. Člověk s živou křesťanskou vírou nemůže být nepokorný, pokora by měla prýštit z jeho nitra, měla by být jeho bytostným přesvědčením a součástí jeho vztahu s Bohem i s lidmi.

Proto dnešní slovo Pána Ježíše můžeme vnímat nejen jako pokyn, co konkrétně máme dělat (vybírat si zadní místa, dávat přednost druhým, zvát i ty, kteří nám to nemají možnost oplatit), ale také – anebo dokonce především – jako pojmenování a ukázání toho, co by nám mělo být vlastní.

Ale jak se pozná, že něco takového vychází opravdu z nás, že naše pokora je aspoň trochu skutečnou, a nejen jejím „hrbatým“ pokřivením, či dokonce „kalkulem“? Možná tak, že nám všechny její projevy vlastně dělají radost a že se k nim nemusíme nutit…

A tak stojí za to se zeptat, takřka v duchu „dokonalé radosti“ sv. Františka, zda nás těší, můžeme-li dát přednost druhým, zda máme radost i z takové dobré práce, za kterou nás nikdo nepochválí, zda nás těší rozdávat a zvát ty, kteří nám to nikdy neoplatí, a tak dále.

A hlavně, zda nás těší, že jsme směli Boha poznat a že se před ním můžeme pravdivě a pokorně sklonit ve své slabosti. Pokud ano, jsme snad na dobré cestě.

Pokud ne, anebo pokud si dokonce tak trochu myslíme, že jsme „nadlidé“ – a možná i „nadbohové“ –, a to v různých odstínech takovéhoto smýšlení, pak je s námi něco velmi v nepořádku… Jsme pyšní. Už třeba tím, myslíme-li si, jak dnešní Kristovo slovo výborně žijeme.

P. JAN HOUKAL
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay