Homilie: Bůh soucitu

Vydání: 2018/42 Sedm nových přímluvců v nebi, 16.10.2018

„Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.“ (List Židům)

Soucit, to je zvláštní slovo. Znamená mít schopnost vžít se do druhého – dokonce až tak, že zažijeme jeho pocity. A v úryvku z listu Židům, který je součástí dnešní bohoslužby slova, se o tom krásně píše.

Náš velekněz, Ježíš, v kterého věříme, je schopen mít soucit s námi, dokonce v naší slabosti. To je nesmírně důležitá informace. „Jaký je váš Bůh?“ ptají se nás občas naši nevěřící přátelé. Často odpovíme, že milosrdný a spravedlivý, jak to známe z katechismu. Pojem „milosrdenství“ však mnozí nevěřící neznají, a tak pochopí, že náš Bůh je spravedlivý, a často vydedukují to, že před spravedlivým Bohem je dobré mít se na pozoru, moc si ho nepřipouštět k tělu a raději zůstat opodál, aby snad po nás nechtěl dodržování nějakých přikázání. A to už vůbec nemluvím o souvislosti pojmu spravedlnost a soud. Není divu, že takový Bůh je odmítán.

Někdy se dokonce i my, věřící, natolik soustředíme na Boží spravedlnost, že úplně zapomeneme na jeho schopnost soucitu. Dokonce soucitu s námi, slabými. Když se ale podíváme na Ježíše, tak vidíme, že uzdravoval, dával lidem naději, probouzel je k životu – a kolikrát nám evangelia doslova říkají, že Ježíšovi bylo někoho líto. Schopnost soucitu není u Boha projevem slabosti, jak si to mnozí myslí, ale naopak – schopnost soucitu je u Boha projev síly. Jen silný Bůh dokáže vytáhnout člověka z jeho bídy a nepotopit jej ještě hlouběji do jeho slabosti a beznaděje. Náš Bůh je Bohem soucitu. Kéž bychom všichni křesťané tohle zakusili a ukázali tomuto světu, který se ve slabostech lidí topí a neví, o co se opřít.

Možná že problém není „Bůh bez soucitu“, ale spíš „člověk bez soucitu“. Jak jsme na tom my, křesťané 21. století? Jsme lidmi soucitu? Máme soucit jen s tím, koho si vybereme? Nebo s tím, od koho něco potřebujeme? Kolikrát jsem se v naší církvi setkal s projevy nelásky, nenávisti, tvrdých a nekompromisních soudů. Kolikrát se považujeme za majitele jediné a nekompromisní pravdy. A chybí nám to podstatné – soucit. Soucit s člověkem, který zakouší něco těžkého, který se ocitl v těžké životní situaci, který je nějak znevýhodněn, který potřebuje podpořit, pozvednout a ukázat naději, a ne dobít nezpochybnitelnými argumenty náboženských pravd.

Křesťan bez soucitu se bude jednou velmi stydět, až se setká s Ježíšem, který je soucitu schopen. Dokonce tak, že celý svůj život učinil největším skutkem milosrdenství Boha. Kéž by nám tuto neděli i následující dny v uších rezonovalo slovo „soucit“.

P. ROBERT BERGMAN
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay