Tichá noc zní i na nejodlehlejších karibských ostrovech

Vydání: 2011/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2011, Autor: Jana Troupová

Neg muddiggi, neg bogidba, moli neggi danberba, Bab Dios Massi gwalule noni; gwen nig suli we gwaru yobi /gwaluleasa Belengi/

Že vám tato slova nic neříkají? Zkuste si je ale zabroukat na melodii koledy Tichá noc. A ono to sedí! Jedná se o jazyk kuna, kterým hovoří domorodé obyvatelstvo ostrovů u karibského pobřeží Panamy a Kolumbie. A právě zde nás při cestách po Jižní Americe loni zastihly Vánoce – na ostrůvku Playón Chico. Tato autonomní oblast Panamy čítá zhruba 400 malých ostrůvků s palmami, bílým pískem a nedozírnými modrými dálkami. Přes den dosahovaly teploty ke čtyřicítce, oběd jsme zapíjeli šťávou přímo z kokosu. Vůbec to nevypadalo, že by se malý ostrůvek připravoval na oslavu Vánoc. Ale ve skutečnosti to bylo naopak. Všichni nás zvali, že musíme přijít na půlnoční mši a poté s nimi zůstat na oslavách. V jednom ze dvou malinkých obchůdků na ostrově kupovali poslední opozdilci dárečky. Skupiny holčiček nacvičovaly různá taneční a pěvecká vystoupení – proč, to jsme zjistili až na půlnoční.

NA PŮLNOČNÍ

Na samém konci ostrova stála větší budova s červenými pálenými taškami – katolický kostel. Uvnitř bylo několik jednoduchých dřevěných lavic a malý oltář. Kněz byl naboso, přes albu si oblékl nádherně zdobenou štolu s barevnými indiánskými motivy. Mše začala písní o Marii, kterou jeden z místních Kunů doprovázel na kytaru. Všude visely balonky. Některé se zakutálely až pod malinký umělý smrček a další byly rozeseté kolem nejskromnějších jesliček, jaké jsem kdy v kostele viděla. První čtení s největší soustředěností předčítal mladík v tričku, kraťasech a žabkách na nohou. Kněz seděl opřený v plastové židličce za oltářem a pozorně naslouchal, zda chlapec čte správně. To jsme ostatně mohli všichni, před začátkem mše totiž všem rozdali vytištěné všechny texty, včetně písní. Během kázání do kostela vlétl malý netopýr, a tak malí kluci přestali kněze poslouchat a kuli pikle, jak ho chytit. Pořád se zpívalo. Sice falešně, ale to nic neubíralo na nadšení a exotické vánoční atmosféře. Mše skončila. Vzadu, ještě uvnitř kostelíka, měly ženy připravené dvě umělohmotné vaničky s ochucenou rýží a nádoby s nějakou šťávou. Jako hosté a jediní cizinci na ostrově jsme dostali také ochutnat. Po jídle mladá děvčata odnesla oltář (z pod bílého ubrusu s několika výšivkami se vynořil skrovný dřevěný stolek), zapnula přehrávač a začalo vystoupení. Na vánoční písničky předváděly odpoledne nacvičené taneční choreografie. Bylo to moc milé a veselé. Asi po půlhodině kněz farníky poslal domů rozbalovat dárky – ty se tu totiž rozbalují až ráno 25. prosince. To ale většina zvědavých dětí nevydrží, a tak se všichni rozprchli domů otevírat dárky: dostávají ponejvíce malé hračky, které sem obchodníci dovezou na lodích, ale také sladkosti a oblečení. Pro nás byla největším dárkem možnost zazpívat si na odlehlém ostrově tisíce kilometrů od domova společně s domorodým etnikem koledu Tichá noc. Dárek jsme si rozbalili přímo z tyrkysového papíru zvaný Karibik, mašličku tvořil měsíc a naležato položený Orion. Nezapomenutelné Vánoce.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay