Vydání: 2010/51 Vánoce, 16.12.2010, Autor: Jaroslav Someš

Obraz domova v době Vánoc a především na Štědrý den je tradičně spojen s představou rodinné sešlosti, plně obsazeného stolu a pospolitě sdílené sváteční nálady. V takovém družném radování asi málokdo pomyslí na to, že není všem dáno slavit Kristovo narození v početném kroužku nejbližších. Že jsou mezi námi lidé, kteří shodou náhod či přispěním osudu zůstávají sami i v době nejkrásnějších svátků v roce.

Staré vánoční zvyky na osamělce pamatovaly. Například na štědrovečerním stole býval prostřen jeden talíř navíc – právě kdyby náhodou zaklepal na dveře někdo, kdo zůstal sám. Také hořící svíčka dávaná za okno měla do dálky nabízet pohostinství opuštěným kolemjdoucím. (Když dnes rozsvěcíme za okny elektrické svícínky, většinou dovezené z Německa, už si neuvědomujeme, odkud ten zvyk vzešel.) Každý z nás jistě má ve svém okolí někoho, o kom ví, že bude trávit Vánoce sám. Stejně jako jsou příčiny jejich osamělosti různé, je různý také způsob, jak se se svou samotou o svátcích vypořádají. Někteří zkrátka Vánoce „zruší“. Tváří se, že žádné svátky nejsou, že se jenom nejde do práce. Jsou tací, kteří raději ani nezapnou televizi, aby jim nějaká koleda nebo pohádka nepřipomněla výjimečnost oněch dnů. Byt ponechají nevyzdobený, pokud možno zalézají do postele a snaží se zaspat celé svátky jako medvěd zimu. Nejbližší pracovní den pak vítají jako spásu z té nepřiznané sváteční frustrace. Jiní nevydrží být sami alespoň na Štědrý večer. Přijmou tedy pozvání ke stolu svých příbuzných či známých. Sedí pak u večeře, udržují konverzaci, snaží se nekazit náladu a usmívat se, a přitom cítí, že jsou tam jaksi navíc. S předstíraným překvapením a upřímným díkem přijmou nějakou pozornost, s níž Ježíšek pod stromečkem pamatoval i na ně. Potajmu sledují hodinky, aby se prořídlými dopravními spoji dostali včas na Půlnoční nebo rovnou domů. Po návratu je v prázdném bytě nikdo nečeká a tíha samoty na ně dopadne dvojnásobně.

SVÁTEČNÍ POKLID I HŘEJIVÉ VZPOMÍNKY

Jsou však i jedinci zcela jiného typu. Třebaže také osamělí, vánoční samotu si vysloveně užívají. Dokonce se na ni celý rok těší. Svůj byt svátečně naklidí a nazdobí, jako kdyby v něm žila spousta lidí. Všechno je, jak má být. Že samozřejmě nechybí ani stromek a betlém, není třeba dodávat. Na Štědrý den dopoledne se jde podle zvyku na hřbitov uctít památku těch, jejichž odchod na věčnost odstartoval osamělcovo osamění. Pro poklid svátečního odpoledne se hodí podle chuti poslech hudby z nějakého cédečka, četba, rozhlas, televize. Někdejší tradici půstu až do půlnoci dnes nezachovává prakticky nikdo, takže večeře u svátečně prostřeného stolu a svítícího stromku je už opravdu slavnostní. Pod stromkem třeba leží i nějaký ten dárek – od někoho z přátel anebo si ho člověk koupí sám. (Nevadí, všichni víme, že je to někdy mnohem lepší než třeba detektivka, kterou jsme už četli, anebo dvacátá kravata „do sbírky“.) Prázdná místa u stolu, kde kdysi sedávali blízcí, kteří se buď rozprchli do světa, nebo odešli do nenávratna, vůbec nebolí. Naopak, hřejí vzpomínkami. A pak už je čas na Půlnoční, kdy se zázrakem Božího narození stane osamělý človíček součástí Všehomíra. I takhle prožitý Štědrý den je naplněním onoho obligátního přání šťastných a klidných svátků. Leckdo z nás v kolotoči předvánočního honu, ruchu a shánění a v představě příslovečných „katastrof“, které se kolem svátků v početných rodinách často odehrávají a na něž se pak dlouho vzpomíná, teď možná v duchu zatouží po onom „poustevnickém“ štěstí a klidu. Štěstí je ovšem, jak známo, do značné míry otázkou vůle. Přijmout sváteční osamělost jako svobodnou volbu není tak snadné. Proto mějme trochu obdivu k těm, kteří to s noblesou dokážou, a pokud máme kde a s kým, užívejme z plna srdce vánoční radost, štěstí a veselí uprostřed svých nejdražších.