Prosme za to, aby spadla škola...

Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 7.6.2005, Autor: Jiří Barhoň

„Co z toho dítěte bude?“ ptám se v duchu nad nejedním capartem s rozcuchanými vlasy, roztrhanými kalhoty a rozvedenými rodiči, kterého navíc postihla ta tragédie, že ke mně chodí na náboženství. Je mu osm nebo deset roků a slyšel už ve škole, od kamarádů a z televize tolik věcí, že z toho má hlavu jako balón a nevejde se do ní už ani „ň“. Co mu mám říci, a ještě k tomu o Ježíši? Nemám radši mlčet?

 

Jenže když se mu nebude nikdo věnovat, přepne na druhý program, který vysílá ulice. Víte-li někdo, co a jak, poraďte. Bohatě se vám za to odplatím. Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to vám dám.

Na začátku hodiny, kterou míváme v našem malém farním sále, se pomodlíme a pak to nějak rozjedu. Totiž rozjedeme - společně s dětmi a také s Ježíšem, jak doufám. „Milé děti, možná to víte, možná jste na to už zapomněly, protože jsem vám to říkal pouze stopadesátkrát, ale Pán Ježíš je tady mezi námi,“ začnu o něm vyprávět. „Je tady, třebaže ho nevidíme. On se totiž rád skrývá. To máte podobné, jako když si hrajete na schovávanou. Někdo se vám schová, nevidíte ho, ale dobře víte, že je někde blízko. A taky víte, že ho najdete, když ho budete opravdu poctivě hledat. Tak jsem vám to hezky teologicky vysvětlil a doufám, že jste to všichni pochopili.“

„Ano, já to chápu,“ přihlásila se bystrá žákyně Procházková, „Ježíš je tady s námi, i když ho nevidíme. Je schovanej ve skříni.“ Lehce se nadechnu a můj dialog s dětmi pokračuje na této a podobné úrovni a hodina mezitím nabírá na obrátkách. Ty jsou nejvyšší při různých hrách, které děti milují nade vše. Když jsme měli první hodinu po Vánocích, hráli jsme si na Tři krále.

„Děti, kdo chcete hrát krále?“ zeptal jsem se. „Já!“ volaly všechny. „No, když jinak nedáte...“ pokýval jsem hlavou a připravil se s nimi na hru. Děti tedy hrály tři krále, na mě zbyla role Ježíše, kterému se králové klaněli a přinášeli dary. Byla to celkem pěkná hra. Jelikož v rohu sálu stál ještě ozdobený stromeček, vyzval jsem je pak, jedno po druhém, aby k němu přišly, přednesly nějakou prosbu a zapálily prskavku. Přitom jsme se společně modlili Zdrávas Maria za každou vyslovenou prosbu. Takový malý dětský růženec. Prosby dětí byly hezké a zajímavé - za babičku, za chudé, za mír ve světě, za sněhuláka, za křečka, za pana faráře atd. Jako poslední přišel na řadu malý Havlíček z druhé třídy. Nevěděl jsem, co řekne, ale tušil, že to bude zase nějaká „havlíčkovina“, kterou by nedokázal vymyslet nikdo jiný. „Za to, aby spadla škola. Zdrávas Maria, milosti plná...“ prosil vroucně malý Havlíček a poprvé v životě si při modlitbě klekl. Váhal jsem, jestli se mám k jeho modlitbě přidat, nebo ne, ale nakonec jsem se přidal.

Za týden, při další hodině náboženství, oznamoval Havlíček zdrceně: „Pane faráři, Pán Bůh asi není. Naše škola stojí dál.“ Řekl jsem mu, že Bůh má času dost, a když se bude modlit vytrvale dál, třeba jeho prosbu jednou splní. „No jo, ale já bych to potřeboval brzy, nejpozději do sedmi a půl roku, dokud tam budu chodit,“ dodal Havlíček a smutně svěsil hlavu.

Bylo mi ho líto a nevěděl jsem, co mu říci. Naštěstí se přihlásil o slovo o rok starší Dvořáček a poučil ho: „Havlíčku, nebuď labuť. Škola jen tak nespadne, nezapomeň že jí stavěli za Rakousko-Uherska. Ta něco vydrží. Stačilo by ale pár kilo semtexu...“

    „Tak dost, hošánci,“ přerušil jsem je rázně, „zapomeňte na to, že budete bourat školu, a račte se věnovat náboženství. A aby vás podobné nápady přešly, budu vám teď vyprávět dobrodružný příběh z dávné doby, kdy ještě školy vůbec nestály.“ „To mě zajímá,“ ožil znovu nečekaně Havlíček a přestal okusovat půlmetrovou vánočku.

„Je to příběh o tom, jak Izraelci dobývali Jericho. Jericho bylo velké město, které šlo těžko dobýt. Ale Jozue, vůdce Izraelců, spoléhal na Boha, a ten mu poradil jak na to. Poručil lidu, aby vyrobili sedm polnic z beraních rohů.“ Děti poslouchaly s nastraženýma ušima.

„Žádné zbraně, ale polnice - pamatujte si to,“ pokračoval jsem. „Žádné zbraně, ale popelnice,“ snaživě opakoval notorický popleta Čížek a s napětím a otevřenou pusou očekával, jak to bude dál.

„Sedmkrát s nimi obešli Jericho a pak na ně zatroubili. V tu ránu se hradby Jericha zhroutily jako domeček z karet a Izraelci pak město snadno dobyli... To jsou věci, co? Je vám to jasné, nebo to mám dvakrát zopakovat? Nebo má někdo nějaký dotaz?“

Zvedly se dvě ruce. Potěšilo mě, že patřily zrovna Havlíčkovi a Dvořáčkovi. „Co byste chtěli vědět, milí chlapci?“ zeptal jsem se. „My bysme s Havlíčkem chtěli vědět, pane faráři,“ pravil trochu nesměle Dvořáček, „kde by se dneska dalo sehnat sedm polnic z beraních rohů?“

(Podle povídky P. Jiřího Barhoně Náboženství)

Sdílet článek na: 

Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay