O "bohovi" zde předtím nikdo neslyšel

Vydání: 2010/20 Lidová mariánská úcta, 11.5.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Při vchodu do pražské pankrácké věznice si nelze nevšimnout bistra „U nevinnejch“, které s věznicí těsně sousedí – a přitom si nevybavit dva evangelíky, kteří na Pankráci jako skutečně nevinní přišli o život: prezidenta Vrchního zemského soudu ČSR Emila Pavla Lányho (1945) a političku Miladu Horákovou (1950). Po rychlé vstupní prohlídce se dostanu do kanceláře jiného evangelíka, do nedávna ještě hlavního kaplana Vězeňské duchovní služby, BOHDANA PIVOŇKY.

Jak jste se dostal k této práci?

Podnět přišel od tehdejšího synodního seniora Českobratrské církve evangelické Pavla Smetany, který byl zároveň předsedou Ekumenické rady církví. Ten se mě začátkem roku 1990 – po rozsáhlé amnestii prezidenta Havla – zeptal, jestli bych si nemohl vzít na starost působení duchovních ve věznicích. A já řekl, že ano.

Jak se to prakticky rozvíjelo?

Na začátku bylo ohledávání terénu na místě, nikdo neměl přesnější představu. Vedení evangelické církve se domnívalo, že odsouzení jsou ochuzení o Boží slovo a náboženské působení a že jsou celí netrpěliví. Tak vydalo leták, na němž stálo: „Vážení naši spolubratři vězni…“ Ten text byl sice pro tu dobu naprosto krásný, ale prakticky nepoužitelný – ze strany vězňů neexistovala žádná vyhraněná touha po církvi. „O bohovi“, jak se zde říká, nikdo neslyšel.

Vraťme se ještě k té později tolik kritizované amnestii…

Propuštěny byly tehdy snad dvě třetiny vězňů, šlo o několik tisíc lidí.

Na to byla společnost asi sotva připravena…

Ani prezident Havel ne. Byl to čistě idealistický krok, který ale musel udělat – sám byl zavřený a poznal strasti a nespravedlnosti komunistického kriminálu, a tak si asi ve své ideální představě řekl, že musí dát šanci každému. Dvě třetiny vězňů byly propuštěny, zbylá třetina vyhlásila stávku, protože se cítila být poškozena. Dodatečně se zjistilo, že škodolibým působení Sboru nápravné výchovy byly při amnestii ve věznicích otevírány skřínky s léky a alkoholem, vězni k nim měli přístup, a tak se situace ještě více komplikovala. Výsledek byl ten, že „venku“ byl veliký zmatek a nepořádek. Bylo to v zimě a vězni byli propuštěni v tom, v čem byli kdysi zavřeni – kdekdo tedy v krátkých kalhotech a košili. Propuštění nicméně dostali adresy míst, kde se mohou najíst, dostat šaty atp. V Praze to bylo například v evangelickém sboru na Žižkově, kde jsem byl tehdy farářem a kde jsme měli šatník pro amnestované. Pomáhala nám mládež z našich sborů, která se starala o propuštěné vězně, protože oni sami se na svobodě nebyli schopni pohybovat. Je známá věc, že člověk, který je delší dobu ve výkonu trestu, ztrácí pojem o současné době i o tom, jak se může venku chovat.

Mluvíte o orientační schopnosti?

Představte si, že žijete deset let v jedné místnosti. Vidíte zhruba deset lidí, kteří se tam střídají. A pak občas své nejbližší příbuzné – a to je všechno. A když se najednou takový člověk octne na ulici, zvlášť v Praze, pak se nelze divit, že je zmaten. A není to jen otázka orientace – vězni třeba neumí jíst příborem, protože ve vězení se používá jen lžíce. Navíc zmíněná péče o propuštěné vězně po amnestii netrvala zase tak dlouho, organizovala se jen několik prvních týdnů.

Vás to však přesto od té doby nepustilo...

To je pravda. Ve sboru na Žižkově jsem pracoval naplno jako farář sice až do roku 1998, ale už od roku 1993 jsem byl zároveň na třetinu úvazku zaměstnán ve vězeňské službě jako referent (tehdy ještě nebyli kaplani). To pokládám za velice heroický čin mého tehdejšího nadřízeného, ředitele odboru výkonu vazby a trestu Michala Řeháčka, který mě přijal – jakoby na zapřenou – aniž měl pro mě tabulkové místo. Od té doby jsem ve věznici zaměstnán, po pěti letech jsem tu pak nastoupil na celý úvazek.

Jak se vám „sedělo“ na Pankráci?

Zas tak moc jsem neseděl… Chodil jsem za vězni, ale zároveň mě posílali řešit ožehavé problémy náboženské povahy do věznic po celé republice. Týkalo se to třeba případů, když někdo hrozil spácháním sebevraždy nebo byl z čehosi křivě obviněn, případně napaden na základě motivů, jež se dotýkaly náboženství, církve nebo lidských práv. Vedle toho jsem konal ve věznicích i obyčejné kontroly. Existuje zde totiž systém kontrol, které prověřují, jak ta která věznice pracuje – a já měl v tomto rámci na starosti všechny záležitosti týkající se náboženství. Zjišťoval jsem, jestli tam či onde funguje duchovní služba (zprvu do věznic docházeli výhradně dobrovolníci-externisté), vedl jsem seznamy těchto dobrovolných duchovních atp.

Jak potom vznikla profesionální duchovní služba?

Vznik byl docela zajímavý. Už delší dobu jsme v první polovině 90. let žádali, aby se něco takového uskutečnilo, ale pořád to nešlo – uzavíraly se různé dohody, řešilo se, jaké má církev možnosti, co má na tomto poli dovoleno, co zakázáno… Ale téma profesionalizace či poloprofesionalizace bylo pokaždé odmítáno. Koncem roku 1997 jsme měli jednání s ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Navštívili jsme ji s  předsedkyní Vězeňské duchovenské péče Renatou Balcarovou, Tomášem Vlasákem a dalšími. Jednalo se o všem možném a já tehdy poněkud drze nahlas řekl: „Proč nemůžou být duchovní zaměstnáni jako součást vězeňské služby?“ Paní ministryně se zeptala svých pobočníků, jestli tomu něco brání – do té doby se totiž domnívala, že něco takového už existuje – a její spolupracovníci rozpačitě odpověděli, že tedy asi nic nebrání. Ona se tedy hned na místě rozhodla, že uvolní deset tabulkových míst, tj. plných pracovních poměrů, pro kaplany ve vězeňské službě. A já dostal za úkol přes Vánoce do 8. ledna…

…sehnat těch deset lidí. 

Ne, těch muselo být mnohem víc. Tehdy nebyli žádní volní duchovní – sháněli jsme proto faráře, kteří by práci ve věznicích dělali vedle svého zaměstnání, takže si přibírali jen částečné úvazky. Já ovšem od května 1998 dostal celý úvazek a od června vznikla duchovní služba v prvních třech lidech (katolík, evangelík a husita); na podzim téhož roku byla pak rozšířena o dalších deset duchovních. O tři roky později se už tito duchovní nenazývali „referenti“, nýbrž „kaplani“, jako kdekoli jinde ve světě.

Jak to za tu dobu nabobtnalo? Kolik je nyní kaplanů ve vězeňské službě a z kolika církví se rekrutují?

V současné době máme devatenáct tabulkových míst, takže z těch deseti se to zvedlo takřka dvojnásobně. Kaplanů je dnes dvaatřicet z deseti různých církví – katolíků je mezi nimi devět a od ledna je také hlavní kaplanka Květoslava Jakubalová katolického vyznání. Je dobře, že po delší době, kdy vedení Vězeňské duchovní služby bylo v evangelických rukou, přijde na řadu katolická církev. Mimochodem – Vězeňská duchovní služba je vůbec nejširší ekumenické společenství, které znám. Bere vážně i malé církve a dává jim příležitost, aby měly svého kaplana, což neznamená, že mohou své církvičky propagovat. Všichni totiž slibujeme, že pověření k duchovní službě přijímáme jako pověření ke službě všem. Je to skutečně evropský originál.

Jaký máte vztah ke katolictví…

Nemám v sobě komplex evangelíka, který by se vůči katolické církvi musel stále vymezovat. I jako farář jsem vždy pokládal za samozřejmé s katolíky spolupracovat. Věřím, že církev je „una, sancta“ (jedna, svatá). Ostatně jinak než ekumenicky si v naší zemi tuto práci ve vězeních ani neumím představit.

Je vůbec mezi vězni o hovory s kaplany zájem?

Ano a ani na to nestačíme. V rámci duchovenské služby ve věznicích máme zhruba šestnáct tisíc návštěv ročně.

Dochází zde ke konverzím?

Jistě, například před pár týdny měl ve věznici Valdice křest jeden z orlických vrahů. Byl pokřtěn adventistickým ponořením, protože se s ním více let stýkal adventistický kazatel (ve Valdicích, které jsou vůbec nejpřísnější věznicí pro doživotní tresty u nás, působí tři kaplani: katolický, husitský a právě adventistický). Byl jsem jeho křtu osobně přítomen. Křest se konal v koupelně – bratr kazatel tam měl přenosný skládací bazén, v němž byl dotyčný člověk ponořením pokřtěn. Poté tento pokřtěný prohlásil, že je nevýslovně šťastný, a bylo na něm vidět, že prožil něco, co do té doby neznal. Pak jsme s ním kratičce hovořili v návštěvní místnosti a byla mu vysloužena Večeře Páně. Bylo to skutečně působivé – ten člověk vyznal, že má pro co žít, že přiznává všechno, co má na svědomí, že to sice není tak, jak je psáno v protokolu, nicméně se těší z toho, že na něj bude nyní jeho sbor pamatovat. Domlouval se způsob jejich komunikace a dohodli se, že sbor mu bude psát dopisy. Tzv. „nárokové návštěvy“, o něž může vězeň požádat, mohou totiž využívat jen nejbližší příbuzní – a i to v omezené míře.

Která otázka duchovní povahy stojí v centru vaší práce?

Jde především o vinu a její napravení, vyrovnání. Ti lidé se nějakým způsobem provinili a s tou vinou musí nějak naložit. Že tu sedí ve vězení, je jedna stránka věci. Odsoudil je společenský systém podle pravidel, která si musí každá společnost vytvořit, aby nebyl chaos. Trest spočívá v izolaci – dotyčný pozbude svobodu. A druhá část vyrovnání se s vinou souvisí s jejím teologickým smyslem. Tím, že je někdo odsouzený, ještě není řečeno, že svůj rozsudek vnitřně přijímá. Svoji roli zde samozřejmě hrají okolnosti, za nichž byl daný trestný čin spáchán, a další věci. Jde tedy o to, jak se člověk s tím, co udělal, vyrovná ve svém vlastním svědomí. Někdy promlouvá toto svědomí dost hlasitě. A pokud nepromlouvá, jsou tady duchovní, kteří by ho měli nějakým způsobem povzbudit.

Nejsme na tom podobně i v našem duchovním životě? I v něm řešíme různé viny…

Ano, i my jsme zvyklí říkat: „Jsme všichni hříšníci“, „moje vina, moje veliká vina“. Pokud nejde o pouhou frázi, pak je to úžasné vědomí, že nemám daleko k člověku, který udělal něco velice nedobrého. A protože jsme před Božím zákonem na jedné lodi, nemůžu si vyskakovat – a on zase nemusí propadat beznaději. To je myslím vynikající východisko ke zvěstování křesťanského odpuštění. Ale záleží, jak to kdo přijme.

Jak velkou část vězňů svým působením zasahujete?

Zhruba 14 procent vězeňské populace – to jsou ti, kteří se přihlásí, že chtějí využít duchovní služby. První kontakt je většinou určen tím, že vězeň či vězenkyně jsou přesvědčeni o své nevině. Teprve po dlouhodobém a citlivém působení a zájmu o jeho (její) osobu roste u dotyčného odpovědnost za něco, o čem dosud tvrdil, že se ho to netýká.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay