Osobní příběhy v hudbě

Vydání: 2015/21 František přijal českou výpravu, 19.5.2015, Autor: Vojtěch Jurásek

Šestadvacetiletý violoncellista PETR ŠPAČEK pochází ze známé hudební rodiny. Kromě sólové kariéry se věnuje originálnímu uskupení Prague Cello Quartet. V něm se spolu s kolegy snaží atraktivním způsobem zprostředkovávat klasickou hudbu široké veřejnosti. Tři čtvrtiny členů tohoto souboru jsou křesťané.
 
Jedno violoncello někdy Petru Špačkovi nestačí. Na pódiu vystupuje i s violoncellovým kvartetem. Snímek archiv P. Špačka
 
Co byste jmenoval jako svůj dosavadní největší úspěch v hudební kariéře?
 
Je těžké vybrat jednu soutěž či koncert, které považuji za největší úspěch. Čeho si však osobně nejvíce cením, je založení a následná „údržba“ souboru Prague Cello Quartet. Není to typ úspěchu, který vás za jeden večer pošle ke hvězdám, jak to dělají různé medializované soutěže. Je to především hodně práce. Začíná se přitom úplně od nuly – bez not, bez známého jména, bez manažera, bez auta. K tomu všemu vás od toho ostatní odrazují a říkají, že to nemá budoucnost. Jediné, co na začátku máte, je obrovská víra a nadšení, že to, co děláte, má smysl. Teď po téměř devíti letech je všechno jinak. Na koncertech lámeme rekordy návštěvnosti, hráli jsme s Plzeňskou filharmonií a Filharmonií Hradec Králové a na příští rok domlouváme turné v Asii.
 
V čem je soubor Prague Cello Quartet jedinečný?
 
Téměř ve všem. Naším hlavním cílem je ukázat lidem krásu klasické hudby. Když jsem se poprvé v šestnácti letech zmínil na konzervatoři svému učiteli, že chci založit violoncellový kvartet, jeho reakce zněla: „Ty si myslíš, že někdo bude chtít poslouchat čtyři violoncella více než půl hodiny? To nikdo nevydrží.“ Dodal také, že se tím v Česku dosud nikdo neuživil. Odpověděl jsem, že by se to mohlo lidem líbit. Neobvyklé už tedy je, že soubor je složený ze čtyř violoncell. Navíc si všechny skladby sami upravujeme, snažíme se s nástroji experimentovat a do koncertů vkládáme i různé dramatické scénky, abychom posluchačům připravili nevšední podívanou.
 
Baví vás více sólová vystoupení, nebo koncerty s kolegy z Prague Cello Quartet?
 
Navzájem se obojí doplňuje. Nicméně musím přiznat, že vystupování s Prague Cello Quartet je snad největší koníček v mém životě, takový můj splněný sen. Vždy jsem si přál dělat na pódiu zábavu, což cellový kvartet splňuje. Nejlepší je, když se spojí kvalitní hudba i zábava dohromady.
 
Když si jdu občas poslechnout koncert klasické hudby, mnohdy se mi stane, že tam vidím lidi, kteří spí. Myslím si, že to není hudbou, ale tím, jak se tento žánr prezentuje. Cílem Prague Cello Quartet je zprostředkovat lidem zážitek a přesvědčit je, že klasika vůbec nemusí být nuda. Všechno totiž záleží na tom, jak se hudba podá a vysvětlí posluchačům. A já věřím, že je potřeba lidem skrze ni předávat emoce a příběhy. Pak člověk může mít z klasické hudby úplně odlišný zážitek.
 
Jak náročné je veškeré skladby vymyslet a nazkoušet?
 
Spousta lidí, kteří přijdou na naše koncerty, si může myslet, jak je jednoduché společně takto hrát. Vidí totiž jen to, jak se na pódiu hudbou bavíme. Vystupování v cellovém kvartetu mi však přijde možná ještě těžší než sólové hraní, protože často musíme hrát party ve vysokých polohách, které by jinak hrály housle. Mohli bychom sice hrát lehké úpravy, ale nám jde především o to, aby aranž dobře zněla. A to s sebou přináší i vysokou náročnost partů.
 
V Česku není příliš obvyklé, aby se v profesionálním hudebním souboru sešli tři umělci ze čtyř, kteří jsou věřící křesťané. Měla víra vliv na výběr členů?
 
Naše nynější sestava vznikla před třemi roky a musím říci, že náboženské přesvědčení jednotlivých členů nehrálo ve výběru roli. Hlavním kritériem však kromě špičkové kvality ve hře na nástroj byl lidský charakter. Takže možná skrytě tam i víra měla svůj vliv.
 
Ovlivňuje to, že jste křesťané, atmosféru v kvartetu?
 
Myslím, že do jisté míry ano. Pro mě osobně jsou kluci z kvarteta nejen skvělí umělci, ale každý z nich má lidskou vlastnost, kterou se od něj mohu učit. Jeden se krásně stará o rodinu a nikdy nemluví hrubě. Druhý je velmi velkorysý a pro lidi by se celý rozdal. Další dokáže přijímat kritiku, aniž se jakkoli naštve, a dovede vždy přiznat svoji chybu. To jsou všechno přednosti, které mě inspirují k tomu, být lepším člověkem a křesťanem.
 
Co vás v dětství vedlo k rozhodnutí vybrat si právě violoncello?
 
K muzice mě přivedl tatínek, který je také violoncellista. Pamatuji si, jak vždy doma hrával kadenci z Dvořákova violoncellového koncertu a já v pokoji poslouchal. Dodnes je pro mě toto místo jedno z nejkrásnějších v klasické hudbě vůbec.
 
Zvuk violoncella jsem si natolik zamiloval, že i přesto, že mě původně rodiče chtěli v šesti letech – stejně jako staršího bratra Josefa–přihlásit na housle, nakonec jsem si prosadil violoncello.
 
Často jste zmiňován právě v souvislosti s dalšími členy své rodiny. Bratr Josef je koncertní mistr České filharmonie, váš otec hraje v České filharmonii na violoncello. Čím to, že je klan Špačků hudebně tak úspěšný?
 
Jeden moudrý kněz mi jednou při rozhovoru řekl: „Víš, to, jak hraješ na violoncello, nikdy neber tak, že jsi něco dokázal, a nebuď na sebe pyšný. Vy umělci se k tomu často hodně upínáte. Nezapomeň, že všechen talent máš od Boha, a vždy děkuj jemu a přisuzuj mu všechny zásluhy za to, co umíš.“ A proto, i když je za všemi koncerty mnoho hodin práce, věřím, že jsme všichni doma dostali především obrovský dar od Boha.
 
Při koncertech klasické hudby je důležité předávat emoce a příběhy. S Prague Cello Quartetem se vám to zjevně daří, ale jak to jde například při sólových koncertech?
 
Jsem přesvědčen, že to lze, byť to není samozřejmé. Před několika lety jsem byl na koncertě jednoho slavného klarinetisty v Rudolfinu. Když přišel zahrát přídavek, řekl publiku krátký příběh: „Byla jedna žena a té zemřelo pětileté dítě. A ta žena plakala a plakala tak dlouho, až se z ní stal kámen. A přestože z ní byl už kámen, ten kámen pořád plakal.“ A pak začal hrát. A najednou ta skladba měla úplně jiný význam. Byl za ní příběh a každý v sále z ní mohl cítit obrovské emoce. Já jsem například poslouchal každou notu mnohem pozorněji než během celé předešlé skladby. A to je podle mě to, co dnes může vážná hudba lidem nabídnout – ne pouze brilantně naučené schéma not, které jdou za sebou, ale potřebují cítit emoce a příběhy. Něco, co jim tu klasickou hudbu vysvětlí.
 
Jak se o to snažíte vy?
 
Věřím tomu, že vážná hudba je vlastně soubor příběhů vložených do not. Jedna z nejdůležitějších věcí, jež jsem se na studiích v Americe naučil, byla zjistit si maximum možných informací o každé skladbě, kterou interpretuji, abych věděl, o čem mám vlastně hrát. Když člověk zná dobře pozadí a důvod vzniku skladby, cítí to při hraní úplně jinak a může to i odlišně podat.
 
Krásně to lze vidět na jednom z nejslavnějších violoncellových koncertů na světě, Dvořákově koncertu h moll. Málokdo ví, že poslední nádhernou a dojemnou část tohoto koncertu napsal Antonín Dvořák jako reakci na úmrtí své milované švagrové. Skladatel se jako mladý muž zamiloval do jedné zpěvačky, avšak ta jej nechtěla. A tak si vzal alespoň její sestru, aby mohl být zpěvačce stále na blízku. A když ta poté umřela, ze žalu napsal toto slavné dílo. Celý koncert mel již hotový, ale nově k němu připsal onen velice smutný závěr.
 
Nebo třeba Johannes Brahms svůj dvojkoncert pro housle a violoncello napsal jako omluvu svému dobrému příteli, s nímž se rozhádali a mnoho let spolu nemluvili. A on se skrze toto dílo, které mu věnoval, chtěl se svým dávným přítelem usmířit.
 
A když tyto příběhy interpret zná, hraje ty skladby úplně jinak. A když je zná i posluchač, věřím tomu, že je rovněž může zcela jinak poslouchat a prožívat.
 
Posloucháte hudbu i v soukromí? Dáte doma přednost spíše klasice, nebo hudbě moderní?
 
Mám velmi rád Franka Sinatru, starý americký swing a také jazzovou hudbu. Z Ameriky jsem si přinesl oblibu křesťanského rocku, který je tam velice populární a zní snad skoro ve všech kostelích. Jsou to klasické křesťanské moderní písně v rockové podobě. A kromě toho všeho mám rád vánoční hudbu. Tu si rád pustím třeba i v červenci.
 
Je podle vás hudební oblast propojena s duchovní sférou?
 
Jsem o tom hluboce přesvědčen. Stačí jen připomenout hudbu v kostelích. Věřím tomu, že dobrá hudba může velmi napomoci soustředění se na modlitbu i k prožívání bohoslužeb. A myslím, že krása hudby mnoho vypovídá i o Skladateli všech harmonií.
 
Pomáhá vám osobně víra v Boha ve vaší profesi?
 
Kdybych neměl víru, že se o mě Bůh postará, stresuju se, že ještě nemám stálé zaměstnání nebo nehraju v prestižním orchestru. V Bibli se ale říká: Podívejte se na polní lilie, jak krásně se o ně Bůh dokáže postarat. A o to víc se postará o vás, když se mu svěříte se svým životem. To samozřejmě není automatické. Člověk si musí každé ráno připomenout: Pane Bože, chci ti věřit, chci ti dát svůj život a nebát se o budoucnost. Vím, že se o mě postaráš.
 
 
 
PETR ŠPAČEK (*1988) je absolventem pražské konzervatoře a prestižní americké hudební školy New England Conservatory v Bostonu. Je vítězem mezinárodní soutěže Concertino Praga. Jako violoncellista vystupuje sólově, založil ale také soubor Prague Cello Quartet, který se snaží vážnou hudbu nabídnout i těm lidem, kteří ji běžně neposlouchají. Bratr Petra Špačka Josef je koncertním mistrem České filharmonie, otec hraje v České filharmonii na violoncello.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay