Ohnivé jiskry Stanislava Krátkého

Vydání: 2011/1 Církevní nemocnice, 29.12.2010, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Malá nemocniční kaple krajského města, pár pacientů a u obětního stolu na invalidním vozíku se zafačovanýma nohama starý kněz. Je tu také pacientem, ale jeho prožívání liturgie a kázání, pronášené s takovým nasazením, jako by bylo určeno pro plnou katedrálu, probouzí i ty nejtvrdší spáče.

Nemluví v obehraných floskulích ani nepoužívá efektní homiletické fígle, ale horoucně káže o slitovném Kristu, o mocné energii slova i naděje. Neunavuje studeným intelektualismem, svědčí živě a působivě. Musel jsem si v té chvíli vzpomenout na situaci v emauzské hospodě a na „šupiny“, které spadly z očí učedníků – copak nám srdce nehořelo, když mluvil? Tím „nemocničním“ kazatelem byl Stanislav Krátký, mikulovský probošt, teo- log, valdický vězeň i brněnský jeřábník. Zemřel 13. listopadu 2010 v Rajhradě, dva dny po svých osmaosmdesátých narozeninách. Jeden z klíčových mužů skryté církve a tajný biskup, postava vskutku impozantní a inspirativní, iniciátor řady snů a projektů. Do posledních chvil byl mužem plným energie, šiřitelem humoru a burcujícím kazatelem (podle svědectví zdravotních sester, které o něj v posledních týdnech pečovaly, v nemocnici prý buď spal, nebo kázal přátelům). Tedy nikoli formální církevní úředník skuhrající na poměry či suchý moralizátor, ale naprosto strhující učitel života, přítel všeho pozitivního a nositel pokoje.

„Od nuly a podlahy“

Kolik jen rozvrácených manželství zachránil a zdánlivě ztracených životních cest pomohl navést ke směru! A je nepochopitelné, i když vlastně česky typické, že olbřímí práce tohoto moravského buditele a „Filipa Neriho 20. století“ byla na státní i církevní úrovni oceněna tak směšně i trapně málo. Zato Krátkého působení a obec žáků nekončily za Mikulovem, ale měly daleko širší, nadregionální rozměr. Patřili k ní jak intelektuálové a osobnosti české společnosti, vědy a kultury, tak i děti a lid prostý a hledající. A je podivuhodné, že ke všem dokázal Stanislav Krátký sdělně promluvit. Tu na mezinárodním fóru německy citoval Goetha a teologicky rozebíral smysl jeho veršů a o několik hodin později při kázání jej velice trefně vykládal v kostele nepočetnému shromáždění věřících. Narodil se v Brně v roce 1922 a vyrůstal v chudých poměrech na periferii města. Sám říkal, že to pro jeho pozdější život mělo výhodu – vyjde-li člověk „od nuly a podlahy“, projde všemi stupni a vidí plněji. Na gymnáziu se mu dostalo vynikajících učitelů (A. Novák, R. Konečný, D. Pecka) stejně jako prospěchového stipendia, neboť vynikal v klasických jazycích. Ale přišly i první překážky – maturita v roce 1941 a totální nasazení v polském Knurowě. Nicméně z nastoupené cesty za kněžským povoláním neslevil, studoval tajně a v roce 1946 byl vysvěcen. Zvláštním impulzem k promýšlení jeho životního poslání se mu stala tragická smrt spolužáka a nejbližšího přítele, mladého kněze Antonína Sáňky. Po válce působil na řadě míst Moravy a počínal si tam velmi aktivně a otevřeně (vydával například samizdatový měsíčník Jiskry), což nemohlo uniknout slídivému oku Státní bezpečnosti. V roce 1958 byl zatčen, obviněn z „podvratné činnosti proti vymoženostem pracujícího lidu“ a odsouzen na tři roky do vězení. Po propuštění pracoval u Pozemních staveb v Brně jako přidavač a jeřábník, navázal spolupráci se svým bývalým spolužákem ze studií F. M. Davídkem a podílel se na budování podzemní větve církve, která měla umožnit existenci křesťanského společenství bez kontroly a omezování ze strany komunistického aparátu. Do pastorace se mohl vrátit až během Pražského jara, kdy mu byl vrácen státní souhlas, a také krátce přednášel na teologické fakultě v Olomouci. Mezi sovětskými tanky a v předtuše normalizační zadrátované pouště byl tajně vysvěcen na biskupa. Vykázán z Brna, působil jako venkovský farář v Kunštátě a nejdéle v Hrádku u Znojma, kde navzdory zapadlosti vytvořil živou oázu. Od roku 1999 žil a pracoval v Mikulově. Právě podmanivý Mikulov se svými kostely, synagogami a hroby učených rabínů, ten světelný středomořský ostrov s bělostnou Pálavou, ležící na hranici kultury slovanské a germánské, se stal otci Krátkému příznivým domovem. Vedl tu dialog nejen s historií a Starým zákonem, ale především se současným světem. A nikdo z lidí nespočítá, čím vším tam bližním prospěl – od desítek duchovních cvičení a obnov pro mladé i staré, přednášek, proslovů, příprav a biřmování až po individuální rozhovory a soukromé porady. Ta jeho plnost a nasazení jeho tělo stravovaly, ale současně naplňovaly Duchem Božím. Stále vidím Krátkého gesta rukou, jasná a rozhodná, ten charakteristický způsob mluvy, opakování a refrény některých myšlenek, ale také dojetí a pohnutí při vyslovení určitých zážitků a poznání.

Gejzír myšlenek a radosti

Důvěrně jsem ho poznal v posledních letech jeho života. V Mikulově, kde jsem s ním nejednou natáčel pro rozhlas, i v jihlavské nemocnici. Přestože jsem byl o padesát let mladší, byl to on, kdo mne probouzel a burcoval, dodával odvahu. V jeho blízkosti roztávaly rozličné vnitřní temnoty a úzkosti (přímo fyzické uzdravování!). Úžasně dokázal provokovat nečekanými úvahami o moderní literatuře nebo Mahlerově hudbě, kterou poslouchal, teologicky analyzoval a nechal se jí inspirovat. Často opakoval slova ze závěru jeho Symfonie č. 2 c moll Vzkříšení: „Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese.“ Nebo jeho pronikavé reflexe nad poezií F. Halase, v nichž dokázal zahlédnout Boží trn i trnutí. Vzpomínám si, jak jsem jednou večer na faře v Mikulově úplně uhranut poslouchal Krátkého hodinové vstupování do jedné Halasovy básně, kde nebyla žádná zmínka o Bohu, ale otevřená kající zpověď. Krátký tehdy mluvil o touze a prostoru svědomí jako spojnici s Božím světem. Známá je také historka, kdy na Halasově Kunštátu na konci 60. let, kam se tehdy sjela vybraná kulturní společnost, kázal na téma několika Halasových veršů. Po bohoslužbě vyšel před kostel ohromený Bedřich Fučík a pronesl něco v tom smyslu: „Netušil jsem, že venkovský farář může tak trefně mluvit o Halasově poezii.“ Fučík ovšem netušil, že před ním nestál jen tak nějaký obyčejný venkovský kněz. Otec Krátký byl sice člověkem materiálně chudým, který peníze a věci rozdával potřebným, ale zároveň člověkem vnitřně bohatým, doslova horoucím gejzírem i peřejí myšlenek a radosti. Stále se mi v myšlenkách vrací jeden zdánlivě banální „mikulovský“ obraz: když jsem u něj přespával, opakovalo se pravidelně – poslouchání Vatikánského rozhlasu v nočních hodinách, pak z věže odbil zvon, společná modlitba a otec Krátký mi velkoryse přenechává svoji postel a zázemí a sám jde s rozsvícenou baterkou ztichlou zešeřelou farou jako světlonoš spát kamsi do nevytopeného kutlochu. Několik dnů před smrtí v nemocnici pronesl: „Chystám se na dlouhou cestu po dálnici za Světlem.“ Mohlo by se nakonec napsat: Stanislav Krátký – statečný chlap, který mnoho vykonal a přitom neokoral. A Kristem nakazil druhé. Chodil mezi námi světec a my jsme o tom nevěděli. Anebo to jen plaše tušili.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay