Odysseovský poutník Don Carlo

Vydání: 2015/35 Kardinál Duka za vojáky v Egyptě, 25.8.2015, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy 35

V těchto dnech by se dožil devadesáti let významný český teolog Karel Vrána, přezdívaný „don Carlo“ a oslovovaný často „monsignore“. Narodil se 24. srpna 1925.


Karel Vrána s výtvarnicí Gertrudou Gruberovou Goepfertovou na výletě v jižních Tyrolích (sedmdesátá léta). Snímek archiv autora

Spojoval v sobě přirozeně a radostně různé světy – vysočinskou zemitost s univerzitní vzdělaností, sedláckou praktičnost s filozofickým přemýšlením a básnickým pohledem i zapadlé rodiště s velkou Evropou. Kněz, teolog, pedagog, rektor, exulant, esejista, mecenáš, vydavatel, který sám sebe viděl jako odysseovského poutníka, který se po dobrodružné „plavbě“ světem, při níž nezapomínal na ohrožený domov, vrací domů.

Výjezdy a návraty

Přestože na místě jeho rodného domu v Zahrádce není dnes ani pamětní deska a celý prostor je zarostlý lesem a křovím, odkaz Karla Vrány je stále neobyčejně svěží a hmatatelný. Myslívám na něj často, na jeho životní příběh a na dobra, která šířil a jimž pomáhal na svět. Vracím se k jeho esejům, knihám, dopisům a vzkazům. Ale především k jeho tváři: nebyla studená nebo odtažitá, nýbrž vroucná, svobodná a soucitná. Byl mužem Božím, inspirátorem, otcovským knězem a něžným básníkem.

Z pražského Hradčanského náměstí vyjíždějí 17. listopadu 1945 odpoledne dva rozhrkané autobusy, které vezou na studia do Říma skupinku českých bohoslovců. Dobrodružná cesta rozbitou poválečnou Evropou trvala skoro celý týden a stala se jakousi předzvěstí pozdějšího odysseovského poutničení těchto mladých pasažérů. Mezi nimi tehdy do Říma odjížděl dvacetiletý Karel Vrána. Sotva však tehdy mohl tušit, že se za pár let spustí železná opona a on se domů – jako evropsky proslulý teolog, filozof a esejista – vrátí až po listopadu 1989. A pro jeho osud bylo velmi příznačné, že na rozdíl od Odyssea na něj po návratu do vlasti nečekal ani věrný psík, ani jeho rodná obec. Tu našel pod vodou, neboť Zahrádka byla v sedmdesátých letech zbourána a zatopena.

Učit se trpělivosti od trávy

V duši Karla Vrány se však jeho rodná obec nesmazatelně usadila, přestože brzy odešel do světa. Často zdůrazňoval, jak důležité je učit se od krajiny: „Když sedlák zaseje obilí na podzim, ví, že musí čekat až na příští jaro, léto – nelze sklízet ihned. To je moudrost, která nás upozorňuje na souvislost s děním i s dějinami – učit se trpělivosti od trávy.“ Karel Vrána vystudoval v Římě teologii a filozofii a v roce 1950 byl vysvěcen na kněze.

Na pár let byl jako mladý kaplan poslán do zapadlých jihotyrolských kopců v diecézi Bolzano. Na salcburské teologické fakultě byl na konci padesátých let promován doktorem teologie za latinsky psanou dizertaci o ekleziologii Štěpána z Pálče. Později přednášel filozofii na univerzitách v Neapoli a Římě a jako rektor mezi lety 1978 a 1992 vedl českou kolej Nepomucenum, kterou v těžkých exilových i postkomunistických dobách zachránil pro české studenty. Nepomucenum dodnes funguje jako pevný český bod v italské metropoli. Vrána také stál v roce 1951 u zrodu nejstaršího exilového vydavatelství Křesťanská akademie Řím.

Později s humorem vzpomínal, že první knihu vydal za prodané kalhoty: „Dostal jsem je v jedné vesnici v Tyrolsku, v nejsevernějším cípu Itálie. Neměl jsem tam tehdy ani pořádné teplé kalhoty, a tak mi farníci dali takové filcové, co se tam vyráběly. Když se postavily na podlahu, stály. Nevěděl jsem si s nimi rady, tak jsem je prodal a za výtěžek jsem nakoupil blány na tisk a papír.“

Nakladatelství vydávalo několik edic od náboženské vzdělávací literatury až po beletrii a dvě periodika (především časopis Studie znamenitě překračoval hranice církve i států) a spolupracovalo s řadou exilových autorů (Jan Čep, Ivan Jelínek, Rio Preisner, Petr Den a další). Vše bylo rozesíláno krajanům po celém světě a někdy se podařilo propašovat pár knih i do zadrátované vlasti.

Vrána-Želivan

Karel Vrána podepisoval své texty – filozofické a teologické eseje, studie o původu vesmíru a života, reflexe o literatuře – publikované v italských a exilových časopisech a sbornících pod jménem Pavel Želivan. Když jsem se ho ptal proč, odpověděl: „To byla taková mladická rozvážnost či nerozvážnost. Věděl jsem, že rodiny některých přátel, kteří publikovali pod svým vlastním jménem samozřejmě s kritickým pohledem na situaci doma, kvůli tomu měly velké potíže. A tak jsem nechtěl své rodině, která si už prožívala své, přitěžovat. Myslel jsem si, že se pod tímto jménem mohu skrýt. Samozřejmě, bylo to bláhové, protože když zná pseudonym víc lidí, dva nebo tři, zakrátko to vědí všichni ostatní. Vybral jsem si ho z dvojího důvodu. Pocházím z želivského kraje a před odjezdem do Říma v roce 1945 jsem se svým farářem Josefem Toufarem, pozdějším číhošťským mučedníkem, zajel do Želiva navštívit opata Víta Tajovského. Želiv se mi svým způsobem stal osudem. A tak jsem se chtěl do tohoto místa nějak vepsat.“

V roce 1992 se profesor Vrána vrátil do vlasti, vyučoval na pražské teologické fakultě a pokračoval ve vydavatelské činnosti. Vydal několik vlastních knih (Experiment křesťanství, Teilhard de Chardin, Dialogický personalismus, Poslání a pokušení spisovatele aj.), ale vždy víc myslel na druhé. Jako mecenáš podporoval několik dalších nakladatelství a na svět pomohl stovkám knih, pěveckému sboru, literárnímu letnímu táboru, časopisu římských studentů, internetovému portálu, divadlu, vydávání skript, cestám studentů do Itálie atd.

Profesor Karel Vrána zemřel náhle v sobotu 11. prosince 2004 v Říčanech (ve výroční den pohybu číhoštškého kříže). A je příznačné, že na pohřbu oblíbeného duchovního rádce a evropského vzdělance se sešli přátelé z Čech, Itálie, Německa a že na něm hrála tyrolská dechovka. Dramaturg Karel Kraus o něm tehdy napsal: „Dona Carla charakterizovala dialogická vstřícnost a odvaha chápat největší dějinné události – křesťanství, Evropu – jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.“
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay