Odvaha Matky Terezy jít po neznámé cestě

Vydání: 2016/14 Papež vzpomněl na oběti útoků, 29.3.2016, Autor: Michal Kaplánek

Příloha: Perspektivy 14

Matka Tereza bude v září svatořečena. Rozhodl o tom papež František, když nedávno podepsal příslušný dekret. Dodnes je obrovskou inspirací pro všechny, kdo se snaží ve svém životě aktivně pomáhat těm z nejubožejších a nejposlednějších.


Dům Misionářek lásky na Lower Circular Road 54 v Kalkatě se stal krátce po svém vzniku poslední nadějí na záchranu pro zástupy chudých, opuštěných, sirotků nebo svobodných matek.Ilustrační snímek Zvonimir Atletic / Shutterstock

Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, albánská dívka z dobré katolické rodiny, splňovala všechny předpoklady, aby prožila spokojený život. V mládí vstoupila do řádu loretánských sester a jako sestra Tereza sedmnáct let učila v St. Mary´s School v indické Kalkatě. Ale 10. září 1946 se stalo něco zvláštního. Při pohledu na kříž pocítila, že ji Bůh vyzývá, aby změnila způsob života. Začala se cítit ve svém klášteře nesvá.

Co bylo asi příčinou její nespokojenosti? Mohli bychom to nazvat „procitnutím“. Pán jí otevřel zrak. Začala vnímat to, co dosud nevnímala a před čím možná mimoděk zavírala oči – lidskou bídu. Jako kdysi svatý František pocítil, že se Ježíšova výzva „prodej všechno, co máš“ týká právě jeho, také ona uslyšela Ježíšovo slovo: „Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili...“ (srov. Mt 25,40).

Radikální volba pro Krista

Tereza zpočátku narážela na nepochopení. Až za několik let – v roce 1950 – obdržela papežské povolení založit kongregaci, která se bude starat o umírající, malomocné, sirotky – a vůbec o všechny, kdo jsou na tom úplně nejhůř. A přece neusilovala o nic jiného než o radikální následování Krista, pro které se vlastně rozhodla už jako mladá žena při vstupu do řádu. Tereza se tak podobala Abrahamovi, který vyšel z chaldejského Uru do neznámé budoucnosti zaslíbené Hospodinem. Ona tak vyšla už jako osmnáctiletá dívka, ale později znovu ve zralém věku – a pak patrně ještě několikrát při dalších závažných životních rozhodnutích.

Matka Tereza patří mezi několik světců, kteří výrazně poznamenali 20. století. Jejími současníky byli Jan Pavel II. i Roger Schutz. Ani oni se nebáli vykročit na nové cesty. Bratr Roger mohl žít spokojeným životem protestantského kazatele v jihofrancouzském Taizé, uslyšel však Kristovu výzvu k učedníkům, aby „jedno byli“, všude jej následovali a přijali podobnost s jeho životem. Jan Pavel II. se zase na sklonku svého života odvážil povolat do Assisi představitele všech náboženství v hlubokém přesvědčení, že se všichni obracíme k jednomu Bohu, přestože o něm máme různé představy.

Na víru nikoho neobracela

Matka Tereza se vyznačovala obrovskou solidaritou s trpícími, bez ohledu na jejich stav nebo náboženství. Ježíš Kristus se totiž na kříži ztotožnil s každým trpícím člověkem. Ani lotra po pravici se neptal na jeho náboženské vyznání. První, kdo po jeho smrti vyznal víru, byl pohan – setník, který mu probodl kopím bok, aby se přesvědčil, jestli je už mrtvý. Matka Tereza se ujímala umírajících na ulicích Kalkaty a jejím cílem bylo, aby z tohoto světa odcházeli důstojně. Nikoho na víru neobracela, ale přesto patří mezi největší svědky víry minulého století.

Její síla pocházela od Boha – to bylo u této zdánlivě nepatrné ženy nápadné: velké dílo, které vytvořila, nepřipisovala – a ani nemohla připisovat – sama sobě. Pavlovo slovo o síle, která se „tím zřejměji projeví ve slabosti“ (srov. 2 Kor 12,9), dosvědčovala celým svým bytím. To dokládá i obyčejná samozřejmost, s níž předstupovala před mocné tohoto světa. Tato samozřejmost a spontánnost, kterou obdivujeme i na papeži Františkovi, je plodem čistého srdce, tedy srdce bez postranních úmyslů.

Zdrojem její síly byla dvojí adorace – klanění se Kristu v tichu kaple stejně jako v tváři a zuboženém těle trpícího bratra či sestry. Matka Tereza nás zahanbuje podobně jako bratr Roger. Ten nepřijímal dary ani nechtěl založit nějaké církevní hnutí, zkrátka nechtěl své dílo „zabezpečit“ hmotně ani duchovně. Také přísná chudoba sester Božské lásky je všechno jiné než zajištění do budoucnosti.

Leckoho provokuje dodnes

Matka Tereza provokuje i nyní – devatenáct let po své smrti a několik měsíců před svatořečením. Chudoba pro ni byla něčím naprosto přirozeným. Nebyla sociální reformátorkou, ale ženou, která v trpícím bližním viděla Krista. Ještě dnes najdeme na světových serverech mnoho kritických, zlých a zaujatých slov na její adresu. Vyčítají jí podprůměrný standard v jejích zařízeních, podporu pro-life aktivit, netransparentní hospodaření.

Aniž bych chtěl popírat, že někdy jako každý člověk určitě také chybovala, zdá se mi, že kritika vychází spíše ze strany těch, kteří nechtějí připustit, že by třeba i oni měli otevřít oči – a vidět trpícího člověka vedle sebe.

Autor je salesiánský kněz a pastorální teolog
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay