26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Veřejně se hlásí k Hospodinu a ke Kristu

1. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.9.2004, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Modlitba před zápolením nemusí být jen za vítězství
V souvislosti s probíhajícím mistrovstvím světa ve fotbale se začínají v médiích objevovat různé články a zmínky o náboženských projevech sportovců. Co si o takovém jednání myslet? Patří to vůbec na hřiště? Jak se k sobě vůbec mají sport, víra a modlitba za vítězství?

Ať se nám to líbí, nebo ne, sport se stal důležitým společenským jevem. A hodnotit především ten vrcholový není právě snadná záležitost - určitě bychom nalezli pozitiva, ale také řadu negativ. Právě ve vrcholovém sportu se relativně často setkáváme s náboženskými projevy. Sdělovací prostředky zmíněné téma nepřecházejí bez povšimnutí. Například víme, že idol mnoha fanoušků hokeje - Jaromír Jágr - nalezl duchovní zakotvení v křesťanství, přesněji řečeno v pravoslavné církvi. O Pavlu Nedvědovi by se v dané souvislosti dalo psát velmi dlouho. Po kvalifikačním utkání v Praze o postup na evropský šampionát si po vítězství českého týmu nad Holanďany Nedvěd svlékl dres a na krku mu viselo docela prosté dřevěné františkánské „tau“. V deníku MF Dnes z 23. 6. 2004 se píše o tom, že Nedvěd se modlil, když jsme prohrávali s Lotyšskem jedna nula. V článku s titulem „Před mečbolem poprosila Boha“ se zas dozvídáme, že česká tenistka Sandra Kleinová prosila Boha o pomoc ve svém zápolení s vysoce favorizovanou ruskou tenistkou Dementěvovou. Novinář dodává: „A vida, zase to fungovalo.“ Vrátíme-li se k fotbalu, od našich komentátorů jsme dostali informaci, že na fotbalových stadionech v Portugalsku mají hráči k dispozici kapli. Za svého pobytu v Itálii jsem měl možnost seznámit se s dvěma františkány z Milána, jeden byl kaplanem klubu Inter Milán, ten druhý zas v AC Milán. Co si o tom myslet?
Těší mne, že se naše média o dané skutečnosti nevyjadřují hanlivě, jak tomu bylo v době komunistické totality. My starší si pamatujeme na famózního trenéra amatérské hokejové reprezentace Kanady šedesátých let, patera Bauera. Jistý český televizní komentátor se jízlivě vysmíval tomu, když jeho svěřenci chodili před zápasem na mši a k přijímání. Modlitba před zápolením ale nemusí být zaměřena pouze na vítězství. Prosba o ochranu zdraví, o pomoc, aby člověk dokázal zápolit čestně, unést vítězství i porážku, aby svedl „stát v prachu cesty a jako muž vzdát vítězi čest, která mu po právu náleží“, to je zcela na místě. Vzpomínám si na otce Řehoře, který nás ministranty na Spořilově učil modlit se právě v tomto duchu. Taková prosba člověku pomáhá uvědomovat si to, co je prostředek, i to, co je náš pravý cíl. Hlavní vítězství přece spočívá v přemožení sebe samotného a v udržení cti a osobní důstojnosti. V uvedeném smyslu můžeme spolu s apoštolem Pavlem vnímat sportovní zápolení jako velké podobenství duchovního zápasu o věčný život (srov. 1Kor 9,24-27). Nezapomínejme, že křesťanští asketi bývali nazýváni duchovními atlety.
Poněkud složitější je to s modlitbou při zápolení, která je bezprostředně zaměřena na zdolání protivníka. Projevuje-li se víra u sportovce, jenž se takto modlí, skutečně v jeho životě, je-li uznáván jako spravedlivý člověk, pak uvedené povznesení mysli k Bohu před publikem představuje veřejné přihlášení se k Hospodinu a ke Kristu. Když se takto projeví člověk jako Pavel Nedvěd, nemůžeme z toho nemít radost. Jedná se o vyznání toho, že dárcem vítězství je Bůh a že člověk se nemůže spoléhat jen a jen na sebe. To koresponduje s mnoha příklady ze Starého zákona. Nesmíme ale ztrácet ze zřetele, že sport je pouze hra, nikoli skutečný zápas o život, pravdu, spravedlnost. Pokud ale sportovec není opravdu věřící, pak se takové gesto může jevit jako cosi pověrečného, ba magického. Taková karikatura víry nás asi radostí naplňovat nebude.
Samostatnou kapitolou je modlitba fanouška za vítězství jeho týmu. Zapomínáme-li, že sport je pouze hra, děláme-li z Nejvyššího pouze prostředek fandění, správné to určitě není. Kdo ale může zavrhovat projev vděčnosti, v němž je obsaženo vědomí, že dárcem úspěchu a radosti je Hospodin? Tím hlavním stále zůstává, abychom dokázali unést vítězství i porážku, radost i trochu zklamání, abychom si udrželi lidskou důstojnost a čest, zvítězili sami nad sebou a v duchu pogratulovali tomu lepšímu, i když to bude náš protivník.
prof. CTIRAD V. POSPÍŠIL, Th.D., OFM, přednášející dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci, KTF UK a HTF UK v Praze
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou