V kostele přece může být i vesele

Vydání: 2006/49 Mediální hvězdy církve, 4.12.2006, Autor: archiv KT

Loni před Vánocemi mi mše připadala nudná. Vše v kostele bylo takové šedivé a smutné. Je to tak všude? V televizi jsem viděla film Sestra v akci a tam se při mši zpívalo a tancovalo.

Až přijdete do kostela na Vánoce, bude všechno vypadat jinak. Nynější přípravné době říkáme advent a je třeba ji prožít ve vážnosti a usebrání. A to může (a vlastně i musí) působit trochu smutně až nudně. Přitom adventní zpěvy ze starých českých kancionálů jsou hudebně tak cenné, že při nich zaplesá srdce každého znalce. Hudebníci z jiných evropských zemí nám tyto staročeské roráty přímo závidí. Možná i někteří Američané.
Do našich kostelů přicházejí lidé se svými starostmi, bolestmi i radostmi. Proto se v nich ozývá smích i pláč, při křtu malých dětí dokonce často obojí zároveň. Čekáme tam ale spíše radost, pokoj, úlevu. A radost se dá vyzpívat. Nejraději společně. Proto si lidé dříve rádi zpívali a čekali to i v kostele. Společný zpěv tam vždy vytvářel pěknou atmosféru. Ani to nemusel být vždy takový „nářez“, jaký jsme viděli třeba ve filmu Sestra v akci.

Proč se stále méně zpívá?
Kdoví, proč dnes lidé už tak rádi nezpívají... Nezpívá se ostatně nikde, ani doma. Mladí přece na to mají rádia, přehrávače audiokazet a cédéček, nebo v poslední době „empé trojky“. A to se pak možná přenáší i do kostelů. Ale když tam člověk přece jen najde odvahu se ke zpěvu přidat, i když právě není velkým vokálním umělcem, snadno jej nápěv chytí u srdce a má vyhráno. Snad ani tolik nevadí, že se u nás pořád sedí či stojí na jednom místě. Občas ale při bohoslužbách zažijeme, že se mladí vezmou za ruce a pohybují se do rytmu. Myslím, že je to na naše poměry ta správná míra.

Každý si může odnést hodně radosti
Zpíváme Bohu, ale měli bychom zpěvem potěšit také vlastní duši a odnést si kus té radosti domů. Každý podle své vlastní zásluhy. Jak se to prý kdysi stalo na jednom hradě: Pán tam pozval lidi na slavnost. A požádal, aby každý přinesl trochu vody, kterou by se naplnila prázdná hradní studna. Na konci slavnosti pak bude překvapení. Někteří poddaní namítali: „Má dost svých služebníků, ať mu oni naplní studnu. Já donesu jen skleničku vody, to stačí.“ Jiní říkali: „Ba ne, vždycky na nás byl hodný, dovezu mu celé vědro.“ V den slavnosti každý vylil svou vodu do studny, prázdnou nádobu postavil do kouta a začal hodovat. Na závěr hradní pán všem poděkoval a rozloučil se. „Kde je to slíbené překvapení?“ říkali si lidé zklamaně. Při odchodu se každý zastavil pro svou nádobu. A tu se hradem rozlehl velký křik, bylo slyšet hlasy hněvu i radosti. Všechny nádoby byly totiž až po okraj naplněny zlaťáky...
P. Jan Peňáz, děkan ve Velkém Meziříčí


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 28 10. – 16. července 2018

Velehradská pouť i se sv. Ludmilou

Před obrazem Panny Marie a vedle ostatků sv. Ludmily se na Velehradě 5. července slavila cyrilometodějská poutní mše, při které biskupové zasvětili zemi Mariinu Neposkvrněnému Srdci.

celý článek


Česká církev zve evropské biskupy

Na čtyřicet předsedů biskupských konferencí Evropy možná už za dva roky navštíví Prahu. Pozvánka pro ně byla jedním z bodů jednání České biskupské konference.

celý článek


Blízký východ, kořen našich duší

Papež František pozval do jihoitalského Bari, kde spočívají ostatky sv. Mikuláše, patriarchy všech církví zastoupených na Blízkém východě. Společně prosili o Boží…

celý článek


Vietnamští komunisté: Umlčte kněze

Vietnamská církev bývá nazývána „první dcerou církve“ v Asii, evangelium se tu hlásá už půl tisíciletí. Zároveň zde ale už třiačtyřicet let vládnou komunisté…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay