Vydání: 2004/24 Skauting, 2.9.2004, Autor: Alois Křišťan

Záleží i na povaze a obyčejích jednotlivých národů
Stalo se mi při mši v jednom pražském kostele, že během pozdravení pokoje řekla moje kamarádka-konvertitka své starší a neznámé sousedce: 'Pokoj tobě.' Ta ji po bohoslužbě vyhledala před kostelem a důrazně jí vyčinila, co že si dovoluje jí tykat. Pochopitelně se jí to poměrně dost dotklo. Kde se stala chyba?
L. S., Praha

Misál k pozdravení pokoje uvádí, že „všichni se navzájem pozdraví způsobem, který je v místě obvyklý, např. podáním ruky se slovy Pokoj s tebou“. Myslím, že tento pozdrav je při liturgii v našich zemích nejobvyklejší. Určitě jsou i společenství, kde je běžný i pozdrav jiný - třeba objetí.

Všeobecné pokyny k Římskému misálu z roku 1969 uvádějí: „Způsob, jakým se obřad pozdravení pokoje koná, určí biskupské konference podle povahy a obyčejů jednotlivých národů“ a na jiném místě: „a všichni způsobem v místě obvyklým si projevují lásku a pokoj“. Nové vydání Všeobecných pokynů z roku 2000 k tomu pak dodává: „Sluší se však, aby každý projevil pozdravení pokoje střídmě jenom sobě nejbližším“ a dále po dodatku, že kněz má při pozdravení pokoje zůstat v presbytáři: „Při pozdravení pokoje se může říci: Pokoj s tebou a odpovědět: Amen.“

Oslovování však souvisí s kulturním prostředím. Víme, že angličtina v tomto směru nerozlišuje, němčina pro zdvořilostní oslovení používá třetí osobu množného čísla, čeština užívala dokonce onikání. Postoj generací se také různí, svým rodičům samozřejmě tykáme, nejstarší generace jim nezřídka vykala. Někdy se má za to, že současná liturgie v češtině nezná vykání, vždyť Bohu, Panně Marii, svatým, papeži a knězi v liturgických osloveních a odpovědích tykáme. Ale není tomu tak vždycky. V Pontifikálu z roku 1997 je biskup při žádosti o udělení svěcení oslovován vykáním, ačkoliv v odpovědi na výzvu „Pán s vámi“ v téže liturgii se stejnému biskupovi tyká. Při jáhenském a kněžském svěcení biskup vyká knězi, který kandidáty svěcení představuje; při svěcení ženatých jáhnů klade kandidátovi otázky, ve kterých mu tyká, vzápětí se ale ptá jeho manželky, které vyká. Zdá se tedy, že liturgické předpisy mají tendenci používat tykání ve vztahu udělovatele svátostí k příjemci a dále v kolektivních odpovědích. V otázkách osobnějšího charakteru jak vůči předsedajícímu, tak k lidem majícím k věci nějaký vztah, se předpokládá vykání. Ani v tom nejsou texty důsledné; kněz v nich snoubencům a nemocnému při svátostech tyká, dospělému katechumenovi při křtu a biřmování vyká. Domnívám se, že vykání je pak v jednotlivém případě dáno i tím, jak se konkrétní lidé oslovují v běžném životě. Když například slavím eucharistii za účasti jednoho věřícího, jemuž běžně tykám, vzdor rubrice jej oslovím „Pán s tebou,“ nezřídka v případě, že mi vyká, spontánně odpoví „I s vámi,“ i když ve společenství by odpověděl jinak.

Vrátím-li se k dotazu, tykání není nesprávné a předpisy je víceméně předpokládají. Snad i lépe vyjadřuje bratrství a sesterství v Kristu. Do tykání se však nemusíme nutit za každou cenu a nelze je tvrdě vyžadovat či prosazovat - ani vykání není neliturgické a v osobním oslovení se používá. Každý asi máme cit pro vztahy a role. Spolužačce ze školy automaticky při pozdravení pokoje tykám, zatímco u ředitele gymnázia student spontánně váhá. Čtenář se ptá po správnosti, po chybě. Chybu nebo to, co není správné, bych v daném případě hledal v tom, že někdo za druh oslovení druhému „důrazně vyčiní“ a toho druhého se to „dost dotkne“. Liturgický život si upravujeme směrnicemi, snažil jsem se z nich vyjít, ale vím, že za dotazem mohou být citlivé věci osobní. Nadšení z poznaného bratrství či sesterství konvertity může někdo brát jako provokaci a neúctu, kterou je třeba okamžitě napravit. Potřebu někoho napravovat může druhý vnímat jako útok na svou upřímnost a podobně.

Kamarádi a vrstevnící si při pozdravení pokoje automaticky tykají. U ředitele gymnázia student spontánně váhá...