Vydání: 2008/16 Misie, 15.4.2008

V naší farnosti se v poslední době pokazily vztahy několika rodin tak, že někteří lidé dokonce přestali chodit do kostela. Mrzí nás to. Prosím o radu: Jak se v této věci máme zachovat my, laici, abychom neudělali víc škody než užitku?

Už vás jistě dávno napadlo, že jakkoliv moralizovat nemá cenu. Chování, které popisujete, nás může mrzet, ale nemělo by zase tak moc překvapovat. Odvolávat se na křesťanské normy chování má cenu jen zčásti, jak si ještě povíme. Moje odpověď bude poněkud problematická a pouze na obecné úrovni, protože nevím konkrétně, oč se jedná. Navíc křesťané jsou lidé se všemi myslitelnými chybami, ale měla by je odlišovat přinejmenším větší snaha se těchto chyb postupně zbavovat.
V každé skupině se časem najde někdo, kdo narušuje její činnost. Dokonce se tvrdí, že ve skupině větší než deset lidí se najde alespoň jeden zloděj. Uznávám, že v naší současnosti se nám číslo může zdát podhodnocené, ale jedná se jen o neoprávněnou generalizaci. Za komunistů se říkalo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ takže nic nového.
Důvody nesouladu ve skupinách mohou být velice různé. Pokud je známe, jsme jistě ve výhodě, ale ještě to neznamená, že s nimi lze něco udělat. Navíc platí, že k lidem, se kterými se často stýkáme nebo k nim máme bližší citový vztah, neumíme být objektivní. Snad ani nemůžeme.
Stále opakuji, že je velmi užitečné si uvědomovat, proč vlastně chodíme do kostela. Může jít i o zvyk a tradici, sociologové a psychologové by dodali ještě ledacos jiného – potřeba někam patřit, potřeba bezpečí, zvláště ve stáří, je podstatná otázka zachování sociálních kontaktů.
Někdy se hovoří o tzv. instrumentální religiozitě, tedy o tom, že náboženství nám může realizovat celou řadu jinak nenáboženských cílů, a ty u nás mohou v přístupu k víře převládat. Řeknete-li, že se jedná o účelové pojetí náboženství, porozuměli jste mi. Patří sem také fakt, že v některých zemích se jaksi sluší věřit nebo se tak alespoň tvářit (ještě pořád Polsko, Irsko, muslimské země).
Ale nejdůležitější otázkou je, co znamená náboženství právě pro nás. Je skutečně zásadním momentem setkání s Kristem? Je jeho učení něčím, bez čehož bychom si život neuměli představit, je pro nás Kristus opravdu „cestou, pravdou a životem“? Pokud odpovíme, že ne, nebo hodně váháme, pak dříve nebo později odejdeme, protože dojdeme k názoru, že náš život se dá prožít jinak a jinde stejně dobře, ba lépe. Pro někoho není společenství nutné, „vyřídí si všechno s Pánem Bohem sám“, individualismus je v módě. Někdo může přestat chodit do kostela i proto, že se mu nelíbí kněz (ten oblíbený odešel), že tam chodí nemožní lidé. Jenže opravdu „lékaře potřebují nemocní, ne zdraví“!

S LÁSKOU A ROZUMEM
Každé rozzlobení na lidi nebo na Pána Boha by se časem mělo změnit, pokud nejde o nenávist, což bývá trvalejší stav. Co tedy můžeme dělat? Pomodlit se. Modlíme-li se za někoho, dost těžko ho můžeme mít úplně neradi. Dejme najevo, jak nás nesoulad mrzí. Někdy bývá dobré nechat trochu vychladnout emoce, snažit se odhadnout čas, kdy začneme hovořit. S láskou, porozuměním, neagresivně, příliš nenaléhat, nenechat se vmanévrovat do posuzování, neobviňovat, říci těm lidem, že nám chybějí. Tedy pokud to je alespoň trošku pravda.
Jan Polivka, vedoucí katedry psychologie a sociologie TF JU v Českých Budějovicích