Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Daniel Peter Janáček

Adventní věnec je pěkným důkazem, že smysluplný zvyk může vzniknout a rozmnožit se také v současné době. Za „vynálezce“ adventního věnce je považován evangelický teolog 19. století Johann Hinrich Wichern. Byl zakladatelem Vnitřní misie (Innere Mission) a vedl Drsný dům (Rauhes Haus) v Hamburku - zařízení evangelické církve pro mladé lidi bez domova, z rozbitých rodin nebo jinak ohrožené děti a mládež. Adventní čas byl tehdy chápán jako přísný čas půstu a pokání. Aby Wichern svým chráněncům tento čas učinil i časem radostné přípravy na příchod Ježíše - světla světa, začal s nimi v roce 1838 slavit polední adventní pobožnosti se svíčkami, přičemž každý adventní den zapálili jednu novou svíci. Postupem času se z polední pobožnosti stala vigilie slavená za tmy. S přibývajícími adventními dny pak světlo v místnosti sílilo jako znamení Krista, vítěze nad smrtí, slzami a bolestí.

Kolem roku 1860 zhotovil Wichernův přítel pro tato slavení dřevěný kruhový svícen o průměru dva metry, který byl pověšen v sále domu. Ze začátku bylo samotné kolo pouze dřevěné a zelenými větvičkami byly vyzdobeny jen zdi sálu, teprve po čase vyzdobili bratři jedlovými větvičkami také samotný kruh. Brzy potom se zelený věnec zdobil čtyřmi svícemi - symboly pro čtyři adventní neděle. Počet čtyř nedělí zavedl do římské liturgie papež Řehoř Veliký v 6. století (do té doby kolísal jejich počet mezi šesti až sedmi). Měly symbolizovat 4000 let čekání lidstva na Mesiáše, neboť stvoření světa bylo podle biblických registrů určeno na rok 3761 před Kristem.

I když je používání adventního věnce zvykem relativně mladým (asi 150 let), jeho kořeny sahají hluboko do kultury a náboženství lidstva: zelené větve stromu symbolizují život, který přetrvává navzdory zimě, a tak jsou výzvou pro člověka, aby neztrácel naději, jestliže musí přestát své „zimní“ období života. Kruh je prastarým symbolem věčnosti, slunce a země, je také Božím symbolem, neboť nezná začátku a konce. Do věčného života má vyústit i náš časový a lidský život, který v něm má najít naplnění. Kruh je také symbolem vítězství a společenství nebo může být symbolem Krista - Slunce spravedlnosti. Rovněž počet čtyř svící může obsahovat kromě čtyřtisíciletého očekávání Mesiáše i jiné symboly. Počet čtyř bývá chápán jako počet úplnosti a jednoty - pomysleme jenom na světové strany, základní prvky, roční období, lidské typy. Čtyři svíce chtějí být symbolem dokonalosti, která je v Bohu, v jeho věčném světle, tam, kde má být naše světlo přijato, když nám dohoří svíce života. Svíce je také symbolem světla víry, které musí neustále bojovat proti temnotě hříchu a smrti. „Pro děti světla je již den i v temné noci,“ pravil biskup-mučedník Cyprián z Kartága.

Adventní věnec bývá ozdoben červenými stuhami. Červená je barva Ducha Svatého a krve. Působením Ducha Svatého se stal Bůh v Ježíši z Nazareta člověkem. Přijal naši „krev“, aby nás svou krví posvětil a zachránil. A proč se adventní věnec žehná? (Dříve se užívalo slovo světit, které je dnes nahrazeno slovem žehnat, lat. benedictio.) Žehnání adventního věnce může konat kněz, jáhen nebo laik, např. jeden z rodičů. Žehnání věcí obecně má vždy na mysli dobro člověka, který věc užívá - aby byl disponován k oslavě Boha. Proto formulace požehnání směřují k tomu, aby byl na prvním místě oslavován Bůh a aby byla potlačena moc zla ve světě. Obřady požehnání mají vést člověka k tomu, aby užíval stvořených věcí a skrze ně Boha hledal a miloval. Podle Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC 61) téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha. V žehnací modlitbě adventního věnce tedy děkujeme Bohu za milost nového začátku a prosíme o to, aby s novým světlem další neděle rostla v průběhu adventní doby naše radost, naděje a láska, abychom šli vstříc Kristu, spasiteli světa, aby tak byl náš život stále více prozářen světlem Boží milosti.