Vydání: 2006/35 Začíná škola!, 29.8.2006, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Co se stane s miminky, která zemřou ještě před křtem? Někde jsem četl, že kvůli dědičnému hříchu se nemusejí dostat do nebe. Je to pravda?

Otázka, kterou kladete, se opakuje poměrně často, i když její formulace nabývá různých podob v závislosti na tom, co tazatele ve skutečnosti pálí. V Mk 16,16 Ježíš říká, že přijetí víry a křtu je nutnou podmínkou spasení. V páté kapitole listu Římanům Pavel jasně dokládá, že každý člověk potřebuje vykoupení přinesené Ježíšem Kristem, a to i tehdy, když sám ještě osobně nezhřešil. Církev prvních staletí začala postupně křtít novorozené děti, což je v jistém slova smyslu odpověď na vaši otázku. Ano, malé dítě, které zemře bez křtu, nemusí dojít spásy. Kdybychom řekli, že malé děti automaticky dojdou spásy, znamenalo by to, že není nutno příliš dbát o jejich křest a že křest vlastně není pro spásu tak důležitý, což by bylo v rozporu s Ježíšovými slovy.

I dítě je vystaveno zkoušce
V dějinách křesťanství můžeme registrovat různé pokusy o teologické řešení daného problému. Augustin poněkud přemrštěně vyložil nauku o dědičné vině, což vedlo k názoru, že nepokřtěné děti dojít spásy nemohou. V souvislosti s touto naukou i v souvislosti s vysokou kojeneckou úmrtností v minulých epochách se proto křest novorozenců co nejvíce uspišoval. Do devatenáctého století byli v Evropě křtěni téměř všichni novorozenci. Jakmile se tato situace změnila, křesťané se začali opětně potýkat s danou otázkou.
Jak bychom odpověděli dnes? Asi následovně: Žádný člověk nedojde spásy bez vlastního přičinění a nemůže být zatracen bez vlastního osobního svobodného odmítnutí Boha. Bůh je přece nanejvýš milosrdný a svrchovaně spravedlivý. Z toho lze s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že i malé dítě, které ještě osobně nezhřešilo, je zřejmě v okamžiku smrti vystaveno zkoušce a svobodně se rozhoduje pro Boha, nebo ho odmítá. My nevíme, jak se v dané zkoušce malý člověk zachoval. Ani u pokřtěného zesnulého dítěte tedy nemůžeme se stoprocentní jistotou vědět, zda ve zkoušce obstálo. Jisté ale je, že křest malému človíčkovi v dané situaci výrazně usnadňuje jeho rozhodnutí pro Boha a posouvá ho kupředu na cestě ke spáse. Pochopitelně ani u nepokřtěného dítěte, které předčasně opustí tento svět, nevíme, jak ve zkoušce obstálo.

Spása je nevýslovný dar
Mnohé dnešní lidi toto vysvětlení znepokojuje, ba pohoršuje, protože mají zato, že spása je cosi automatického, jako kdyby Bůh byl povinen člověka spasit. Tak tomu ale není. Spása je nevýslovný dar. Je to setkání Boží svobody se stvořenou svobodou člověka. Hospodin nás a naši svobodu bere velmi vážně, a právě v tom spočívá naše obrovská důstojnost. V pozadí zmíněného pohoršení se tudíž nachází falešné přesvědčení, že spásu prostě dostaneme zdarma.
V dané souvislosti si vzpomínám na zajímavou příhodu. Bylo to ještě v době totality a já nemohl působit jako státem uznávaný duchovní. Jednou z mých aktivit bylo modlitební a katechetické setkávání s mladými věřícími. V určitém okamžiku přišla na přetřes také dnes položená otázka. Odpověděl jsem tehdy v zásadě stejně jako nyní. Jeden mladý muž se velmi bouřil. Dokonce mne obvinil, že nepřeji těm malým dětem spásu. Jeho reakce byla velmi emotivní. Po několika dnech vyšlo najevo, že byl otcem asi půlročního děcka, o jehož křest moc nedbal. Nepokoj v jeho srdci nakonec vedl nejen ke křtu dítěte, ale také k tomu, že se postavil mnohem zodpovědněji ke svému otcovství. Pro mne to zase bylo znamením, že zmíněná nauka má své hluboké opodstatnění.