Vydání: 2007/18 Křesťan a regionální politika, 2.5.2007, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

Jaký význam mají drobné sakrální stavby v přírodě nebo u cest? Jen posílení víry kolemjdoucích? Nebo mohou lidem pomáhat nějakým konkrétním způsobem? Vždyť u těch křížů a božích muk se dříve modlily celé generace věřících, to přece muselo zanechat nějaké stopy!

Začal bych něčím, co s otázkou na první pohled příliš nesouvisí. Když svatá Terezie z Avily, významná učitelka duchovního života, píše o potřebě oproštěnosti pro život modlitby, zamýšlí se nad tím, že „opustit všechno“ (srov. Mk 10,28) neznamená nutně vstoupit do kláštera, neboť duše může být oproštěná a pokorná všude (srov. Cesta dokonalosti 12,5). Hned ovšem dodává, že mimo klášter se to děje s větší námahou, neboť „prostředí je velká věc“ (tamtéž). A právě tato poslední věta nám může pomoci i v úvaze o smyslu „křížů a božích muk“.
Na jedné straně totiž platí, že skutečně duchovní člověk, který opírá svou zbožnost o Boží moc a ne o svůj výkon nebo jiné ryze lidské nástroje, obstojí i v prostředí naprosto světském, zatímco „sebezbožnější“ prostředí člověka samo o sobě neučiní duchovnějším. Význam prostředí, ve kterém prožíváme svou víru, je tedy relativní.
Na druhé straně ovšem platí, že „prostředí je velká věc“, neboť pomáhá, případně škodí – podle toho, jaké je. Nikoli automaticky, bez vlastního rozhodnutí daného člověka nebo dokonce proti jeho vůli, avšak rozhodně silně spolupůsobí a ovlivňuje. Mnoho lidí v životě obstálo i proto, že se jim dostalo dobré křesťanské výchovy v rodině a farnosti, mnoho mladých mužů se naproti tomu nechalo svést k světskému životu v uměle drsném prostředí vojenské služby, různých internátů a podobných zařízení.

Nehledejme magickou moc!
Všechny ty drobné sakrální stavby v přírodě a u cest tedy spoluutvářejí prostředí, ve kterém se může posilovat nebo dokonce rodit víra kolemjdoucích. Kolik je případů lidí, kteří byli osloveni konkrétním obrazem, kaplí, v době, kdy svou víru teprve hledali! Z tohoto pohledu bych neviděl jejich smysl jako zanedbatelný, a proto bych neřekl, že slouží „jen“ k posílení víry kolemjdoucích, neboť již to samo o sobě je víc než dost a ospravedlňuje to nejen jejich existenci, ale i snahu o jejich udržování a obnovu! Naše víra se ovšem ani nerodí, ani neposiluje prvořadě díky těmto vnějším znamením, tím méně bychom jim měli připisovat nějakou magickou moc, a to pouze proto, že se zde celé generace našich předků vroucně modlily.

Rozhoduje boží autorita
Jiný velký znalec duchovního života, svatý Jan od Kříže, mluví o třech druzích míst, jež povzbuzují ke zbožnosti (srov. Výstup na horu Karmel, 3. kniha, 42. kapitola): první již svým příjemným vzhledem a uspořádáním vybízejí k modlitbě – pokud jich člověk využije jako „odrazového můstku“ k rozhovoru s Bohem a neulpí na nich samotných, jsou mu velmi užitečná. Druhá jsou taková místa, kde již člověk dříve obdržel od Boha nějakou milost. Pokud se na ně vrací s touhou znovu něco od Boha dostat, není to moudré, neboť Bůh jej může obdarovat kdekoli. Pokud tak ovšem činí z vděčnosti, opět to většinou prohlubuje jeho zbožnost. Třetí místa jsou Bohem zvlášť vyvolená k tomu, aby na nich byl uctíván (např. Sinaj, Choreb apod.) – proč, to ví jen on sám. Ovšem člověk zde roste ve zbožnosti pod podmínkou, že je disponován (stejně jako na jiném místě): dotýká-li se ho zde v takovém případě Boží milost více než jinde, pak je to pro autoritu Boha, případně církve, která toto místo k podobnému účelu určila.
V této své úvaze svatý Jan od Kříže říká ovšem větu, na kterou bychom rozhodně neměli zapomenout: „Žádné hmotné místo není pro Boha tak vhodné a způsobilé jako duše,“ (tamtéž, č. 4).