Vydání: 2008/41 Nový litoměřický biskup, 7.10.2008

Jeden z účastníků bohoslužeb v našem kostele – ale není to náš farník – je známou osobností. Víme o něm, že provedl řadu nedobrých věcí, on ale přesto pravidelně chodí ke svatému přijímání. Upozornila jsem pana faráře, že by mu neměl podat, ale on odpověděl, že to není tak jednoduché. Musí kněz opravdu podat úplně každému?

Je dobře, když dnes lidé cítí, že sv. přijímání k plné účasti na mši sv. patří. Vyzýval k tomu už na počátku 20. stol. papež sv. Pius X. Velmi k tomu přispívala i pobožnost prvních pátků v měsíci s měsíční sv. zpovědí a úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Byla to předzvěst a příprava na obnovu, kterou přinesl koncil v 60. letech. Pokud dnes někde většina účastníků mše sv. nepřistupuje ke sv. přijímání, je to známka, že zůstávají stále poněkud vzdáleni prameni milosti, který Kristova přítomnost ve mši sv. nabízí. Druhou věcí je, aby příprava a dispozice ke sv. přijímání byla brána s velkou vážností a odpovědností, aby se sv. přijímání nestalo jen automatickou věcí účasti na mši sv. Zde je třeba přiznat, že tato tendence dnes obecně v církvi je. Časté sv. přijímání musí souviset s častější zpovědí. Jak často se má chodit ke zpovědi nelze asi obecně nařídit, protože je to hodně individuální věcí. Nejméně jednou za rok, jak říká katechismus, je limit pro základní udržení kontaktu s Bohem, ale ne pro každonedělní nebo dokonce každodenní účast na sv. přijímání. I když se křesťan snaží žít bez těžkých prohřešení, jak by ostatně vždycky měl, určitou pravidelnost třeba po měsíci nebo i něco více by měl vidět jako potřebnou.
Očekáváme také, že častá účast na sv. přijímání bude křesťana vnitřně přetvářet a zdokonalovat. Zde je velmi těžké někoho posoudit jen z vnějšího pohledu. I když provedl řadu nedobrých věcí, mohlo mu být ve svátosti smíření odpuštěno, a může tedy k sv. přijímání přistoupit. I když se mu ještě nedaří zcela jiný život, může být účast na sv. přijímání velikou posilou na cestě. Jsou to velmi jemné věci vztahu mezi člověkem, Bohem a církví, netaktní jednání by mohlo člověka vnitřně zranit.
Odmítnout sv. přijímání je možné jen v situaci veřejně obecně známého pohoršlivého života s jasnými známkami nekajícnosti nebo výsměchu, nebo když je podle vnějšího chování zřejmé, že přistupující vůbec neví, o co jde. V takové situaci může kněz přijímajícímu taktně sdělit, aby třeba po bohoslužbě za ním přišel, a o věci si promluvili. Častěji jde spíš o neznalost než o úmysl provokovat nebo věc znevažovat.
Zvláště ve svátosti smíření může kněz něco doporučit nebo nařídit, ale když to kajícník neučiní, nemůže kněz třeba odmítnutím sv. přijímání dávat veřejně najevo, že něco není v pořádku. Mohlo by to být i vyzrazením zpovědního tajemství. Ve vzniklé situaci může kněz o podmínkách přijetí sv. přijímání také častěji mluvit obecně třeba v kázáních bez zbytečné obavy, že tak na někoho osobně míří. Podobně mohou prospět také neformální rozhovory v křesťanských společenstvích o těchto věcech.
V současné době v kostelech přibývá lidí, kteří z nějakého důvodu, nejčastěji kvůli neuspořádanému manželství, nemohou k sv. přijímání přistupovat, protože tento stav nelze schválit a oni ho z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí změnit. V takových případech by o tom měli pohovořit s knězem a zajímat se, jak praktikovat prosbu za odpuštění, kajícnost a duchovní sv. přijímání.
Při příležitostech, kdy na mši sv. přijde víc lidí, kteří jsou církvi nebo křesťanskému životu vzdáleni, se obvykle může před sv. přijímáním připomenout, že mohou přistoupit jen ti, kteří jsou připraveni sv. zpovědí a obvykle k sv. přijímání chodí. Konkrétnější vysvětlování je spíš pro osobní rozhovory.
P. JINDŘICH BARTOŠ, děkan ve Znojmě