Ministrování má být ctí, a ne povinností

Vydání: 2009/38 Křešťanští politikové, 17.9.2009

U nás v kostele máme rodinu, která nutí své dva kluky ministrovat. Je přitom vidět, s jakou nechutí to ti kluci dělají. Už mi i řekli, že až to nebude „povinné“, nikdo je u oltáře neuvidí. Bojím se, že až vyrostou, neuvidíme je nejen u oltáře, ale ani v kostele. Snažil jsem se to rodičům naznačit, ale ti trvají na tom, že když budou děti v blízkosti Ježíše, on si je přitáhne k sobě… I já jsem ministroval a pamatuji se, že se mi ze začátku taky nechtělo, styděl jsem se, ale nakonec jsem byl rád. Nevím, jak odlišit, kdy lze děti maličko „nutit“ a kdy už raději ne.

Je důležité rozlišit, v jakém věku jsou chlapci, které rodiče nutí ministrovat. Jedná-li se o děti před začátkem puberty, může být vyšší úsilí o motivaci k ministrování na místě. Děti v tomto věku mají strach, že se na ně bude celý kostel dívat, a že pokud něco pokazí, budou to všichni vidět. Tady je dobré, když je podpoří rodiče, kněz i starší ministranti, že se bát nemusí. Je dobré, aby chlapci vnímali ministrování spíš jako čest než jako povinnost. Připadá mi, že když v tomto věku kluci překonají ostych, cítí se pak u oltáře „důležití“ a postupně si ministrování začnou vážit. Opatrnější musíme být v době puberty. V tomto věku jsou chlapci na jakýkoli tlak citliví. Pokud je rodiče vysloveně nutí ministrovat, chlapci tuto službu vykonávají jen z povinnosti a v jejich nitru může nebezpečně růst averze vůči kostelu a víře vůbec. Ale nemyslím si, že by i v tomto věku bylo všechno ztraceno. Pokud s chlapci kněz v sakristii občas dá řeč, vezme je na výlet nebo na fotbal, je naděje, že i obdobím puberty projdou bez ztráty víry. Nakonec budou třeba i vděční, že je k ministrování v období jejich vzdoru někdo nutil. Vše je snadnější, když mají chlapci v kostele více vrstevníků. Těší se, že se v kostele uvidí s kamarády a že občas společně někam vyrazí. V mnoha farnostech jsou však sami. Pak je to výzva pro kněze, aby si k nim zachoval lidský přístup a dal najevo, že si jejich služby váží. Myslím si, že i na postoji rodičů hodně záleží. Pokud aktivně žijí svou víru a syn na nich vidí, že chodí do kostela, protože hledají u Boha sílu, pak nabádání k ministrování nemusí vždy ublížit. Pokud ale rodiče nutí syna ministrovat a sami svou víru prožívají jen jako „tradiční chození do kostela“, pak skutečně hrozí, že i jejich syn bude víru vnímat jako zvykovou záležitost. Až se pak z rodičovského područí vymaní, přestane tento rituál vykonávat. Závěrem bych jen dodal, abychom byli opatrní s používáním výrazů typu „u oltáře si Ježíš přitáhne ministranty k sobě“. Ježíš nás všechny touží přivést k sobě co nejblíže, avšak my lidé mu v tom můžeme bránit. Víra je svobodné přijetí Boha do našeho života. Budeme-li někoho k víře nutit, může být výsledkem skutečný odpor. A to si určitě nikdo nepřeje.

P. Pavel Moravec, duchovní správce v Ostravě-Pustkovci

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay