Vydání: 2011/4 Vládní reformy, 18.1.2011, Autor: Miloš Szabo

Církev neuznává rozvod. V případě jeho nutnosti (domácí násilí, alkoholismus, psychická porucha) raději řekne, že manželství bylo neplatné od počátku. Není to strkání hlavy do písku před skutečnými mezilidskými problémy?

V jednom se určitě shodneme: že se dnes skutečné mezilidské problémy často řeší velmi povrchně a nejde se k jejich podstatě. Je dobré si ale aspoň v krátkosti vysvětlit, čím je podle církve manželství. Manželství je podle katolické nauky chápáno jako nerozlučitelná trvající svátost; věříme tedy, že ti, kdo se pro něj (a nejen pro svatbu v kostele) rozhodují, jsou si vědomi toho, že kromě nich samotných bude v jejich manželství přítomen i samotný Bůh, jenž k nim bude nadále promlouvat. Budou-li mu i po svatbě naslouchat, budou každodenně vnímat formaci sebe sama i vzájemného soužití. Jsem přesvědčen, že pokud oba manželé budou mít před sebou tento (a stejný) ideál, budou každým dnem svého manželství blíž k Bohu i k sobě navzájem a jejich mezilidské vztahy se budou vyvíjet nejen podle nějakých genetických či jiných vlivů, ale především podle konkrétních Božích zákonů, které určitě vedou člověka k lásce, odpuštění, obětování se a k radosti, nikoli k násilí, drogám, alkoholu, nenávisti, nevěře apod. Vyskytnou-li se však tyto jevy v průběhu manželství, pak je důležité zjistit, zda druhá strana svůj protějšek do svého života přijímala a vpouštěla s vědomím, že takový je, anebo byla oklamána, podvedena, příp. jinak tlačena k uzavření manželského sňatku. V případě, že se ukáže pravdivou varianta podvodu či oklamání, není pochybností, že manželství, ať podle vnějších znaků trvalo, v podobě svátostné vůbec nevzniklo. Proto může církev po pečlivém zkoumání prohlásit některá manželství za neplatná od samotného začátku, nikoli od některého dne jejich trvání. Je pravdou, že různé patologické sklony, ať už biologického anebo společenského charakteru, se mohou projevit teprve po letech. I tak je potřebné zjistit, zda je v sobě dotyčný nebo dotyčná v jakémsi zárodku do manželství nenesl/a již v čase jeho uzavírání. Jsou však situace, kdy není chyba pouze na jedné straně, ale postižený jedinec si musí přiznat, že o těchto jevech či sklonech druhé strany věděl, jen v jakémsi poblouznění mysli, jež může nazývat zamilovaností, jim nepřikládal velký význam. Pak ovšem není řešením tohoto problému prohlášení manželství neplatným, to skutečně vzniklo. V žádném případě církev nikoho nenutí, aby pasivně trpěl pod agresorem a snášel jakoukoliv újmu. V takových případech je dovoleno, či spíše přímo doporučeno, se od sebe odloučit. Neznamená to však totéž jako občansky se rozvést. Dva lidé, kteří se před Bohem zavázali do konce svého žití nést vzájemné tíhy a břemena, nesou i nadále tento závazek s sebou a svému protějšku i sobě samotnému se snaží pomáhat modlitbou, tedy osobním kontaktem s tím, kdo ze svátosti manželství neodešel – s Bohem. Rozvod v civilním právu znamená ukončení manželství. Tento jev církevní právo nezná. Manželství – svátostné a nerozlučitelné – buď bylo a je, anebo v některých případech nebylo a není.