Máme chodit do práce, když jsme nemocní?

Vydání: 2005/46 Dětské domovy, 4.11.2005, Autor: Albert-Peter Rethmann

Důvody, proč lidé chodí do práce, i když jsou nemocní, jsou různé. Někdo může mít pocit, že by ho nikdo jiný nenahradil. Říká si: „Jsem to já, kdo má ten nejlepší přehled a kdo tu spoustu práce nejlépe zvládne. Nikdo jiný mě nemůže nahradit.“
Mnohdy je to ale úplně jinak. Lidé nezůstávají v případě nemoci doma, protože mají vzhledem k vysoké nezaměstnanosti strach, že přijdou o své pracovní místo. Hrozba je jasná: jestliže někdo nechce nebo nemůže pracovat, stojí už před dveřmi další zájemci, kteří čekají na to, aby se dostali na jeho místo. Chodby pracovních úřadů jsou - zejména v určitých regionech naší země - plné. A to pro nemálo lidí znamená, že musejí udělat všechno pro to, aby nebyli kvůli nedostatečné výkonnosti propuštěni.
Obě příčiny – dojem, že pouze já jsem „ten zodpovědný“, i tlak trhu práce – mohou zajít u jednotlivce tak daleko, že se vykořisťuje sám sebe a že už dostatečným způsobem nepečuje o své zdraví. Jsou lidé, kteří v nemoci pracují až do té míry, že už to vůbec nejde. Někteří zaměstnanci – často na úrovni vedení firem – už skoro nemají skutečnou dovolenou.
Zacházení s vnitřním tlakem povinností a zodpovědnosti i s vnějším tlakem zaměstnavatelů a kolegů vyžaduje, aby si člověk lépe ujasnil, co je pro něj v životě důležité, jaké hodnoty vyznává, jak chce nastolit rovnováhu mezi vlastním idealismem, požadavky pracovního místa, svou rodinou a vztahy s přáteli. Klíčovou otázkou je přitom zacházení s vlastním tělem a zdravím.

NAŠE SÍLY NEJSOU NEKONEČNÉ
My lidé nemáme jen tělo, my jsme tělem. To znamená, že naše tělo pro nás není něčím vnějším, čistě instrumentálním. Je spíše prostředkem (médiem), pomocí něhož vyjadřujeme svou osobnost, a prostředkem, pomocí něhož vstupujeme do kontaktu se svým okolím. Proto má svou důstojnost. Jeho prostřednictvím se člověk jako takový sděluje a vnímá Ty svých bližních. Pomocí těla utváříme své okolí. Pro druhé (pro rodinu, přátele, pro lidi, kteří nás potřebují) můžeme žít jen tehdy, pokud svou tělesnou existenci bereme vážně – a dokonce ji máme rádi.
Tělesná existence zároveň znamená možnost komunikace a utváření světa, ale také omezení. Tělesné síly nejsou nekonečné, jsou omezené a potřebují také regeneraci, a to nejen v případě nemoci. Tím se nemyslí žádný kult těla. Existuje samozřejmě i druhý extrém, kdy se může péče o vlastní tělo zvrhnout do egoismu, který sleduje jen své zájmy, vlastní zdraví a který zná jen vlastní omezené štěstí. Lidé, kteří pěstují takový postoj, nejsou často schopni vnímat nouzi a neštěstí druhých. Někdy ani ve vlastní rodině.
Nakonec můžeme shrnout, že pro zdravý křesťanský život musíme nacházet skutečnou rovnováhu mezi prací a volným časem, pracovní dobou a časem pro rodinu a přátele - a jako křesťané zde smíme doplnit: mezi vlastními potřebami a angažovaností pro druhé, pro ty, kteří potřebují naši pomoc.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 18. – 24. února 2020

Pro církev s amazonskou tváří

Papež František zveřejnil apoštolskou exhortaci „Milovaná Amazonie“.

celý článek


Sestupme z hlavy do srdce

Slýcháváme řadu dobrých rad, jak předcházet infarktu a dalším srdečním onemocněním úpravou jídelníčku či sportem, ale jak často bereme ohled na svá srdce ve významu…

celý článek


Velkolepé dědictví Tovaryšstva

Z historického pohledu problematický seriál o životě Marie Terezie nabídl obraz jezuitů, který odpovídá tradiční propagandistické karikatuře. Po tolika studiích o historii…

celý článek


Prožít půst napříč generacemi

Je tu postní doba. Jako každý rok, a přitom vždy jiná. Jak ji strávit v rodině, napříč generacemi, když se děti, dospělí a staří lidé postí úplně jinak? Je možné…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay