Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

V postní době, podobně jako v adventu, patří pokání mezi často užívaná slova. Ale jak tomuto výrazu mám rozumět? Ve středověku to bylo jasnější. Dnes už se asi nejde bičovat nebo užívat žíněná roucha. Příslušný počet otčenášů, které mi nařídí zpovědník, sice splním, ale smysl pravého pokání mi v nich uniká...

Hokejisté či fotbalisté se vracejí z nepodařeného utkání a „kají se“ za to, že hráli tak špatně... – Slovo „pokání“ skutečně dnes zní buď jaksi středověce, jak je naznačeno i v položené otázce, anebo – tak je tomu v uvedeném sportovním příkladu – je to spíš synonymum pro postoj člověka, jenž je na sebe naštvaný, protože se mu něco nepovedlo tak, jak si přál.
My, křesťané, slovu „pokání“ máme rozumět jinak. V dotazu jsou tak trochu smíchané dva významy tohoto slova. Pokud se o pokání mluví v adventu či postu (a jistě i jindy), myslí se tím především vnitřní postoj člověka. Je to postoj, který má znamenat: Hluboce si uvědomuji, že jsem hříšník – nejen proto, co špatného konám, ale především proto, že hřích, zloba, pýcha a sobectví sídlí v mém srdci „jak klubko jedovatých hadů, kteří čekají na svou příležitost“, jak píše jeden duchovní autor.

Odpověď na boží lásku
Toto vědomí hříchu je podnětem pro další postoj – odevzdání se do rukou Božích. Jen Bůh mě může zachránit: „Já nešťastný člověk! Kdo mě osvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ To je zkušenost apoštola Pavla, který ji zachytil v dopise do Říma. Bůh každému člověku nabízí skrze Krista – skrze jeho smrt a vzkříšení – svou záchranu a odpuštění. A proto má následovat můj další krok: Bože, chci na tvou lásku odpovídat svou láskou k tobě, k bližním a správným způsobem i k sobě samému. Tato láska se samozřejmě má projevovat skutky...
Takto pojaté pokání souvisí úzce s jiným pojmem, který v postu i jindy často slýcháme: s výzvou k obrácení, k proměně nejen chování, ale především vlastního nitra. Je pravda, že v tom všem jde především o vnitřní postoje každého člověka. V dřívějších dobách se – z našeho pohledu – kladl až přílišný důraz na vnější projevy pokání: na posty, odříkání či zmíněné bičování. Dnes jsme možná trochu sklouzli k opačné krajnosti: více mluvíme o nitru člověka a přitom občas zapomínáme, že na cestě obrácení nám může velmi pomoci schopnost ovládat své tělesné (a další) choutky. Bičovat se jistě nemusíme, ale trocha (i) tělesného odříkání může zdravému člověku zvláště v postní době velmi prospět.

Od lítosti k obrácení
Pokud mluvíme o pokání v souvislosti se svátostí smíření – to je ten druhý význam, jistě jde také především o vnitřní postoj. „Technicky“ ovšem tomuto slovu rozumíme jako skutku či modlitbě, které jsme po zpovědi dostali „za úkol“. Tento skutek, modlitba či sebezápor mají být viditelným projevem mojí lítosti a znovu – touhy po obrácení. Kněz mi ukládá zpravidla pouze symbolické pokání (pro dobrou uskutečnitelnost to bývá modlitba). Pokud cítím, že svou lítost nad hříchem, vděčnost za Boží odpuštění a touhu po změně života chci vyjádřit zřetelněji, nic mi nebrání, abych si uložil ještě něco navíc. Pravé křesťanské pokání je tedy postoj, který nás má provázet a posilovat, aby náš život směřoval k pokoji srdce a jednou i ke spáse.
P. Petr Karas, farář v Dolních Bojanovicích