Vydání: 2008/48 Žít v souladu s přírodou, 24.11.2008

Četla jsem, že advent dříve lidé slavili déle než dnes – někde dokonce již od svátku svatého Martina. Můžete přiblížit historii tohoto liturgického období, případně celého církevního roku?

Liturgický život církve je koncipován do ročního cyklu, který je tvořen třemi hlavními obdobími: okruh velikonoční, okruh vánoční a liturgické mezidobí. Jak okruh vánoční, tak i velikonoční se skládají z doby přípravy na slavnost Narození či Zmrtvýchvstání Páně a z doby prožívání radosti ze slaveného tajemství. Tato současná struktura liturgického roku je výsledkem téměř dvoutisíciletého vývoje.
Vývojem prošla i doba adventní, jejíž počátky můžeme klást do druhé poloviny 4. století. Termín advent (příchod) byl už v nejstarších liturgických knihách vnímán jako období přípravy na každoroční liturgickou připomínku Kristova narození. Teprve později je adventem označován také eschatologický příchod Krista na zem.
Ve 4. století v Galii (svatý Hilárius) a Španělsku (sněm v Saragoze) se objevují první zprávy o třítýdenní přípravě na slavení svátku Zjevení Páně, ne na Vánoce. Tato doba byla pravděpodobně stanovena jako období přípravy na křest, protože v těchto církvích se podle východního vzoru křtilo o svátku Zjevení Páně, kdy se připomínal i Kristův křest v Jordánu, dále o Velikonocích a také o Letnicích.
Dochoval se nám dopis, který kolem roku 400 po Kr. napsala jedna žena z Galie, kde připomíná některé asketické křesťany, kteří se tři týdny před Zjevením Páně postili a modlili. V Galii měl svátek Zjevení Páně (6. ledna) přednost před římským svátkem Narození Páně (25. prosince). Svatý Řehoř z Tours v 6. století mluví o adventu jako o druhé postní době, o 40 dnech askeze, pokání, postní praxe a přípravy katechumenů na křest. Z tohoto důvodu v Galii, Španělsku a severní Itálii začínal advent šest týdnů před Vánocemi, tedy po svátku sv. Martina. Proto se v těchto církvích také říkalo adventu půst sv. Martina.

Čtyři nebo šest týdnů?
V Římě se praxe východních křesťanů křtít o svátku Zjevení Páně nerozšířila, a tudíž i na advent se pohlíželo jako na období liturgického očekávání Kristova příchodu, na Vánoce.
V 5. století se sice podle galské tradice v Římě slavilo šest adventních nedělí, ale na konci 6. století papež Řehoř Veliký zredukoval jejich počet na čtyři. Tento počet zůstal v římské liturgii nezměněn. Naproti tomu církve v Galii si ponechaly šest adventních nedělí, a proto i dnes v Miláně, kde se slaví ambroziánská liturgie, začíná advent o dva týdny dříve než v Římě. Formování adventní doby bylo dáno liturgickými a teologickými charakteristikami místních církví, které i nás mohou obohatit a vést k hlubšímu prožívání této liturgické doby. Adventní očekávání není jedinou charakteristikou tohoto období – advent mluví o postu, smíření, pokání, modlitbě a vnitřním ztišení. Naše víra se projevuje i tím, jak prožíváme jednotlivá liturgická období. Bylo by povzbudivé, kdyby pro dnešního člověka advent nebyl jen časem předvánočního shonu, nervozity a pracovního vypětí, ale radostného očekávání.
P. Pavel Kopeček, vyučující liturgiky na CMTF UP v Olomouci