Vydání: 2006/24 Pastorační reforma, 14.6.2006, Autor: Alexandra Havlícová
Samotná otázka potvrzuje, jak velmi jsou kněží vystaveni očím veřejnosti. Stalo se naším národním folklórem sledovat ostatní, posuzovat je a snažit se vniknout do jejich soukromí. Pokud někdo žije jinak než průměrná většina, lidé ho začnou kritizovat nebo podezřívat. A někdy do něho navíc promítají vlastní neúspěchy a slabosti, které s ním vůbec nesouvisejí. Tomuto častému jevu se bohužel nevyhne ani leckterý farář.
V MONTÉRKÁCH, NEBO U KÁVY?Kněz je do svého působiště poslán, aby konal svoji službu, tedy pracoval s lidmi. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že i když je člověk jako každý jiný a měl by být ve svém lidství druhým blízký, tím, že svůj život zasvětil Bohu, má povinnosti, které si běžný člověk ani neuvědomí. Ve spojení s Bohem v modlitbě denně pracuje jako duchovní pastýř, sám pečuje o vlastní duchovní obnovu a vzdělává se. Musí ale také dohlížet na stav svěřených církevních objektů a zajišťovat jejich opravy nebo shánět prostředky na provoz. Nemálo času zabere jednání s úřady a leckterý farář obleče i montérky a jde uklízet kostel nebo něco opraví sám. Jistě by pro něho bylo pohodlnější místo toho sedět u kávy se sousedem nebo trávit čas v nějakém duchovním hnutí. Jsou i farnosti, kde lidé kněze snadno zkritizují, že s nimi nechodí na pivo, ale přitom mu nikdo nenabídne pomoc při úklidu kostela, praní a žehlení pláten nebo úpravě květin na oltář.
KAŽDÝ ČLOVĚK JE JEDINEČNÁ OSOBNOSTKněz potřebuje k soustředění na práci a k modlitbě své soukromí. Nakonec i on je člověkem s jedinečnou povahou a osobnostní strukturou. Někdo vyhledává společnost, jiný se koncentruje v samotě. Také kněží se někdy musí postarat o své, třeba i nemocné rodiče. Mají spolužáky ze studií, svého zpovm ědníka a cestují možná daleko za někým, kdo byl jejich prvním duchovním otcem. Někteří chovají koně, jiní píší a publikují teologické texty, cestují, věnují se církevní hudbě. Ti pokrokoví využívají ke komunikaci se svými spolubratry moderní technologie, a tím jejich společenství překračuje hranice farnosti, diecéze či státu. A farníci o tom někdy nemají ani ponětí.
Pracuje u nás i řada cizinců, kteří alespoň v soukromí potřebují komunikovat se svou vlastí. Potřeba společenství je pro kněze v jeho specifické situaci samozřejmě důležitá, protože o některých věcech se může poradit jen se svými spolubratry. Není však bezpodmínečně nutné do nějakého společenství nebo hnutí patřit.