9. 9. 2004
|Vydání: 2004/4 Chybí církvi osobnosti?, 9.9.2004, Autor: Zdeněk Jančařík
OSOBNOSTI VE FARNOSTI?
Jsem matka dospívajících dětí, dcery a syna. Vždycky jsme děti vychovávali ve víře, ale zároveň jsme je vedli i k tomu, aby byly samostatné a dokázaly si samy vytvářet názory na různé věci. Jenže ve farnosti začali mít kvůli tomu problémy. Žijeme v malém městě a jediné farní společenství mládeže je vedené tak, že kdo nějak vybočuje (třeba poslouchá jinou hudbu nebo má kritické názory), ten se v něm brzy začne cítit jako nezvaný host. Děti přestaly do společenství chodit a s farností ztrácejí kontakt. Bojím se, aby neztratily kontakt i s církví.
A. V., Karlovarsko
Znám mnoho příkladů mladých lidí, kteří jako děti chodili s rodiči do kostela, při výuce náboženství byli nadšení, a dokonce povzbuzovali své rodiče a prarodiče ve víře. V období, kdy by měli dospět k vlastnímu projevu vyznání víry a k vlastnímu přesvědčení o důležitosti náboženství pro život, tedy v době dospívání, ztratili jakýkoli zájem o Boha a to, co je s ním v prostředí katolické víry spojené (liturgii, modlitbu a svátosti). Kde se stala chyba? Říkáte, že jste vedli děti k tomu, aby byly samostatné a dokázaly si samy vytvářet názory. To by odpovídalo liberálnímu pojetí výchovy, nikoli tedy přísnému vyžadování náboženských povinností. Jak ale byla budována osobní víra dětí? Nebyla navázána jen na sympatie k faráři nebo ke společenství? Netáhlo je do kostela jen kázání nebo hudba (pokud u vás fungují tzv. kytarové mše)? Naučily se samostatně modlit, a to na příkladu svých rodičů? A i kdyby se to všechno dělo, 'jak se patří', myslíte, že z dobře katolicky vychovávaného dítěte musí vyrůst mladý člověk, samostatně a svobodně vyznávající Boha, jeho existenci a svou závislost na něm? Nemusí. A velmi často nevyroste. Důvodů je spousta, od sociologických (vliv prostředí, skupiny přátel, partnera či partnerky, nedůvěra v samostatné myšlení v církevním prostředí), přes psychologické (pocit izolace věřícího v bezvěreckém prostředí, puberta a touha po nezávislosti na rodičovských modelech), až po ty ryze osobní (Nechci, a hotovo! Udělám si to po svém...).Váš dotaz mne zastihl v čase, kdy obvykle jezdím s mladými lidmi na setkání mládeže do některé z evropských metropolí. Jako kněz - konvertita si kladu otázku a vlastně se jí zabývám, kudy chodím: Co může přivést -náctileté k tomu, aby se sami za sebe rozhodli pro víru v Boha? Modlitba ve velkém společenství spolu s bratry z Taizé je jednou z možností, jak hochy a dívky nenásilně uvést do prostředí, kde se mohou před Bohem sami projevit, kde se nemusí stydět, že jsou zbožní, jak tomu bývá v uzavřeném prostředí malé farnosti, a kde mohou najít mnoho vrstevníků z různých zemí, kteří jsou zvyklí své vyznání projevovat 'naplno'. Zpěv a spontánní sdílení jsou prastaré způsoby komunikace s posvátnem, které se tam, kde je úrodná půda, mohou ujmout. Taková větší akce může mladého člověka 'nastartovat', nikdy však nesmí chybět jeho vlastní, velmi osobní úsilí o Boha a o vztah k Němu. A k tomu není nikdy pozdě, protože 'neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě' (svatý Augustin).
ZDENĚK JANČAŘÍK SDB, kněz a šéfredaktor nakladatelství Portál
Bude pro něj jeho farnost jednou těsná?
Snímek Jaroslav Hodík